pátek 20. října 2017

Příliš velká epsilon #2

Mám za sebou první tři týdny. Nevím, jak se to sakra stalo, protože to všechno uteklo nějak rychle. Ani se nenadějete a najednou si uvědomíte, že byste měli řešit první větší testy a k tomu berete látku, která se vcelku často objevuje u zkoušek. 

Kromě toho, je pátek a já pomalu umírám. Dnešek nebyl ani pořádně náročný, protože nám jedna přednáška odpadla, a tak jsme místo toho s kamarádkou začaly tvořit protokol na základy fyzikálních měření. 

A k tomu nám včera přednášející říkal, že kdyby nám nenechal tu druhou polovinu důkazu na doma, ještě bychom se o víkendu nudili. 

Možná jste si všimli, moc nepíšu. Já vlastně ani moc nečtu. Dnes jsem si sice říkala, že ve vlaku pokročím se čtením čtvrtého dílu Harryho Pottera v němčině, ale postupně jsem potkala své bývalé spolužačky... A nějak se k tomu čtení moc nedostala. Alespoň ten páteční večer se snažím udělat volnější. (A taky se snažím neusnout nad klávesnicí.) Vlastně zatím jsem za říjen přečetla dvě knihy. Věděla jsem, že toho nebudu číst tolik jako během prázdnin nebo na střední, ale i tak se jedná o takový mírný šok. Ale beru to z té lepší stránky - alespoň nebudu mít tolik práce se sepisováním měsíčního čtení. 

Nicméně, nejen matikou je člověk živ. (Taky fyzikou totiž.) Ale... Byla jsem na Velké pardubické - poprvé v životě, protože dřív jsem ji vždy sledovala v televizi. Stručně - bylo hnusně. Jako vážně. Kromě toho jsem dostala klobouk - který mi mimochodem také ulétl. Na cílovou rovinku. Naštěstí mezi dostihy, takže se nic tak hrozného nedělo. Ale zážitek to byl skvělý, rozhodně bych se tam chtěla podívat i další rok - a snad bude hezčí počasí! 

Další víkend se u nás doma vyskytly dvě Kolumbijky. A protože sestra byla na zkoušce orchestru a rodiče nemluví anglicky, jela jsem s nimi do Německa (ok, i s tátou, někdo řídit musel, ale já byla takový universální překladač). Přiznávám, trochu jsem se vyděsila ze své úrovně angličtiny (jak já nerada mluvím), ale provedla jsem je po památkách v Drážďanech, ukázala Primark (byly nadšené), a pak jsme se ještě vydali na Königstein. Panovalo nádherné podzimní počasí, prostě něco božského, co víc si člověk může přát, že. 

Taky se mi zatím daří plnit mou soukromou výzvu v tom, abych každý týden alespoň něco dělala - ve smyslu nějaké menší sportovní aktivity. Minulý víkend jsem byla plavat a zítra se chystám na brusle. I tak to mé už i tak mizerné kondici nejspíše nepomůže, ale nemůžu to hned vzdávat, že? 

Tím se vlastně dostávám zpátky k vysoké. Abych se přiznala, je to pro mě náročné i v tom smyslu, že zatímco ráno většinou příliš času nemám, mám ho až na večer (ne hodně, spíše ten jediný, pokud pominu těch pár prázdných hodin). A já prostě nejsem sova. Jsem ranní ptáče, které se nejraději učí ráno. Večer jsem docela mrtvá. Trochu se obávám, že za chvíli zkusím kafe, a pokud mi pomůže, stane se ze mě podobný závislák jako z mojí mamky. 

Nicméně, jsem šťastná. Líbí se mi tam. Je to sice šíleně náročné, ale zajímavé. Koukáte na tu matiku a vidíte v ní tu krásu, i když jsou to pořád jen základy, úplně obyčejné věci. Mnohem lépe začínám chápat fyziku, protože najednou zjišťuji, kde se tam sakra vzaly ty věci, které se v té středoškolské objevily jen tak zbůhdarma, v lepším případě byly doprovázeny jen nějakým vágním vysvětlením. Ano, užívám si to. Je to šílené, je to bláznivé a sakra, vážně jsem do toho šla dobrovolně, ale je to krásné. A pořád jste mezi zajímavými lidmi. Zanedlouho budou nějaké akce - party, v překladu přednáška o gravitačních vlnách, a pak Noc na Jaderce, což je taky party, ale máte tam přednášky a zmrzlinu od chemiků. 

Tak nějak doufám, že to přežiju a zvládnu to. Ale snad ano. Což o to, přeci jsem věděla, do čeho to vlastně jdu. 

Co vy a škola? A jak v poslední době čtete? Kamarádíte se s matikou? A máte rádi zmrzlinu v zimě?

neděle 15. října 2017

Harry Potter and the Methods of Rationality

Když jsem byla mladší, nejraději jsem četla různé fanfikce. Začínala jsem na Stmívání, ale brzy jsem se ocitla v magickém světě Harryho Pottera. Nejrozmanitější povídky mi dělaly společnost docela dlouho, ale i tak postupně přišlo nevyhnutelné - vyměnila jsem je za tlusté knihy a jiné příběhy. I tak se ale nedá říci, že bych na ně úplně zanevřela. Občas jsem si přečetla nějakou svou oblíbenou, ale většinou se jednalo jen o krátkou jednohubku.

Nicméně, někdy na začátku října jsem se dozvěděla o jedné velmi zajímavé fanfikci na Harryho Pottera - v angličtině. Cesta ke mně byla zajímavá, protože jsem se o ní dozvěděla od R. A ten to měl zase od Modrého, kterého můžete znát, pokud čtete blog Vysvobozené. Ta tohle dílo mimochodem také už začala číst. Ale o čem to vlastně je, že nás to všechny tak zaujalo?

Vypráví to příběh Harryho Pottera - jedenáctiletého chlapce, kterého vychovává jeho teta a její manžel, vysokoškolský profesor. Pravda, Harry Potter má tu také poněkud delší jméno, ale to už je takový skromný detail.

Tedy - představte si Harryho Pottera, kterého vychovává vysokoškolský profesor.

World domination is such an ugly phrase. I prefer to call it world optimisation.

A pak také trochu změněný svět, kde si autor hrál s tím, aby to dávalo trochu víc smysl. Což ústí k takovým věcem, jako že se vám některé vedlejší postavy chovají jinak. Že mají jiné motivace pro své činy. Že některé postavy dostaly mnohem více prostoru než v knihách.

A to všechno na krásných 1600 stranách, alespoň co se týče toho počtu na mé čtečce. Jo. 1600 stran. Zatím nejdelší Bídníci jich měli 1500. Taková Anna Karenina jich má 700. Prostě šíleně dlouhé dílo, které budete dlouho louskat. A přitom to popisuje pouze první ročník. Pouze jeden rok studia. (Vzpomínáte, jak je Kámen mudrců krátký?)

Chápu, že tohle je fakt, který asi dost lidí odradí. Neberu vám to. I já jsem to četla šíleně dlouho, ale upřímně - stálo to za to.

"Boys," said Hermione Granger, "should not be allowed to love girls without asking them first! This is true in a number of ways and especially when it comes to gluing people to the ceiling!"

Ale proč? Co je na téhle šíleně dlouhé anglické fanfikci tak skvělého, že to stojí za to, aby to člověk četl?

Protože je tam věda. Kouzelnický svět v tomhle případě příliš neignoruje ten mudlovský - jednoduše proto, že se ho Harry nechce vzdát. A tak vám autor kromě vypravování o magii a kouzlech ještě přihodí principy vědecké metody, racionálního myšlení a poznatků z různých vědeckých oborů. Dokonalý mix, pokud zbožňujete Pottera a k tomu se zajímáte i o vědu.

Navíc je to vtipné. Spousta zajímavých hlášek, zpočátku i hodně vtipných situací. Proč píšu zpočátku? Protože příběh se postupně stává vážnějším. Temnější události, smutek postav, občas si budete říkat, co se to ksakru děje. Dostane vás to, protože autor zdánlivě nemá žádné limity, za které by nezašel.

"I'm wondering if there's a spell to make lightning flash in the background whenever I make an ominous resolution."

Na druhou stranu, má to i své stinné stránky. Především - i když zpočátku vám malý Harry může připomínat malého Sheldona, postupně se vám bude víc a víc jevit jako někdo, komu rozhodně není jedenáct. Ten věk tam na to jednání podle mého skutečně nesedí, i když přivřete obě oči. Prostě ne, můj mozek to už nezvládá. K tomu si budete muset zvyknout na pár nových zkušeností - na postavy, které velmi dobře znáte, ale tady jsou prostě jiné. Jejich činy v minulosti je motivovaly k něčemu jinému, autor se to snaží dovést k něčemu, co je víc logické, co víc dává smysl. Upřímně mi ale ke konci přišlo, že v tom trochu selhával. Že se tak moc snažil, že ve výsledku vytvořil něco, co na tom oproti předloze není o moc lépe. Taky to pokulhává, ale upřímně - je to fantasy. A k tomu všemu fanfikce. Nemůžete čekat, že to bude dávat perfektně smysl jako populárně naučná literatura o logice.

"Someday," said the Boy-Who-Lived, "when the distant descendants of Homo sapiens are looking back over the history of the galaxy and wondering how it all went so wrong, they will conclude that the original mistake was when someone taught Hermione Granger how to read."

Stojí to ale za to. Nebo minimálně za zkoušku - autor sám tvrdí, že pokud vás to nechytne do desáté kapitoly, odložte to. Netrapte se. Ale můžete to zkusit a zjistit, že se vám to vážně líbí, že je to skvělé a že nutně potřebujete další a další kapitoly. (I když pomalost vašeho postupu na goodreads vás možná může trochu demotivovat, ale vydržte. U dlouhých knih vydrží jen ti nejodolnější, co odolají nutkání přečíst si nejprve konec.) A už jsem zmínila, že to stojí za to?

Co vy a fanfikce? Čtete je? A máte rádi, když se někdo vrtá ve vašem oblíbeném světě?




neděle 8. října 2017

Proč je mi jedno, kdo to napsal

Přiznávám, název článku je trochu zavádějící. Ale na názvy čehokoliv moc nejsem, nic jiného mě nenapadlo a nechtěla jsem tam hned psát slohovku. Pro tu je místo pod nadpisem. I pro to, jak to vlastně bylo myšleno.

A tak si tedy hned na začátku budu trochu odporovat - občas to jedno není. Mám totiž - jako každý jiný - oblíbené autory. Není jich moc, jenom trochu a vím, že když si od nich něco přečtu, s největší pravděpodobností se mi to bude líbit. Taková sázka na jistotu, řekla bych. Neznamená to, že nečtu od někoho jiného, že nezkouším jiné věci, jen je to taková jistota. To je celé.

Tím asi končí fáze toho, proč si odporuji s vlastním názvem vlastního článku. A tak tedy - proč tohle vlastně píšu?

Před nějakým časem, při náhodném projíždění goodreads na mě vyskočilo, že někdo z mých přátel komentoval/dal like na nějakou diskuzi o čtenosti a odezvách na recenze. Přejela jsem to očima, moc se takhle na goodreads nezapojuji, když jsem si povšimla jednoho z poslední příspěvků v daném vlákně.

Dotyčná osoba si totiž stěžovala, že má menší odezvu na recenze od té doby, co přestala číst a recenzovat - teď cituji - "white male authors" a začala víc číst ženy a pravděpodobně autory jiných ras (bylo to označeno zkratkou, kterou jsem neidentifikovala, tak jsem zkusila použít kontext a logiku). Trochu mě to zarazilo. Ale jen trochu, protože tenhle trend vidím poslední dobou úplně všude a děsí mě. Díváte se na seriál a všude vidíte alespoň jednoho černocha. Všude musí být alespoň nějaký zjevný homosexuál nebo zmínka o nich, nehledě na to, jak moc se to nehodí, jak je to nevhodné a trapné. Místo toho, aby se lidé postavili historii čelem, tak ji ve filmech přebarvují, aby jako všechno bylo krásné a zalité sluncem a růžové. Nehledě na to, že mně osobně to přijde jako největší rasismus ze všech.

Víte, taky jsem naivní. Třeba si myslím, že kniha je o obsahu, ne o tom, jakého pohlaví či barvy pleti je autor. Když si vybírám, co budu číst, nekoukám na to, jaký je autor. Kouknu na anotaci. Nějaké recenze.

Přiznám tu ale trochu výjimku - občas mi nesedí ženské autorky. Což ale neznamená, že se jim záměrně vyhýbám, nebo je nečtu - jen v dnešní době píší většinou knihy, které nejsou příliš mým šálkem čaje, například YA. Není to tak, že si řeknu: "Panebože, to napsala ženská.", je to spíše: "Hm, je to YA. Pravděpodobně tu bude milostný trojúhelník, ne zrovna propracovaná logika příběhu a místa, otravná hlavní hrdinka a celé to budu nejspíše celou dobu proklínat." Což je třeba příklad i Greena, upřímně.

Ale vážně. I když autor zanáší do svého díla autobiografické prvky (i když to v dnešní době není až tak časté, spíš se s tím potkáte při čtení klasiky), pořád nějak odčleňuji autora od díla. Jistě, třeba na hodinách literatury jsme o tom vedli i nějakou tu debatu, když autorova povaha a život nebyl zrovna životem světce, ale v životě by mě nenapadlo to nějak vztahovat na to, jak autor vypadá. Nebo co má proboha mezi nohama.

Jenže když je vám to jedno z té strany, že prostě čtete to, co vás napadne, co vás zaujme, co máte na svém to-read listu ještě z těch hodin literatury, nějak zjistíte, že z pohledu někoho najednou možná čtete ty špatné knihy.

Víte, ani nevím, jestli jsem něco četla od nějakého černocha. Protože upřímně, nekoukám se na fotky autorů. Čtu jejich knihy. A nehodlám to ani nějak účelně měnit. Mám šáhnout po nějaké knize jen proto, že ji napsal černoch? Jen proto, že ji napsala žena? Věřím, že to může být zajímavé, ale upřímně, svoji četbu si hledám sama. U autorů nekoukám na to, jak vypadají, co mají mezi nohama, ani jak se vyjadřují mimo své knihy. Někdy mě to třeba štve a třeba moje mamka nemá ráda Rowlingovou, protože její aktivity vůči klecovým lůžkům na psychiatrických léčebnách u nás. Na druhou stranu, její detektivky se jí líbily.

Vážně přemýšlím o tom, proč je tu v poslední době takový trend. Všude cpát menšiny ze strachu, aby vás někdo nedejmerlin obvinil z toho, že jste rasisti. Dělat remaky filmů jen proto, aby hlavní postavy hrály ženy. Upřímně, vážně se těším, až udělají takový remake Sexu ve městě a budou tam hrát jen muži. Jenže to se asi nestane, že ne?

Naivně jsem si trochu myslela, že se to knih nedotkne. Vím, že tohle je možná trochu přehnaná reakce, ale ten jeden komentář mě trochu upozornil na víc věcí. Nedávno se u nějaké YA řešilo, že byla rasistická - ale přišlo to jen lidem v zahraničí, kde si pomalu nemůžete dovolit ani vtip o menšinách. Najednou zjišťujete, že se stále víc vynořuje trend, že to musí psát ženská, že musíte číst ženy a tohle a tohle a... Nevím, mate mě to. Považujte mě klidně za mírného autistu, ale je to kniha. Má to stránky. Má to obsah. Ano, má to autora, občas tam má i fotku, ale ta je mi ukradená. Není to hlavní, není to důležité. Trochu doufám, že se to k nám třeba nedostane, že pořád bude hlavní obsah a nezačnou se číst knihy podle toho, kdo je napsal. 

Třeba. Což o to. Moji oblíbení autoři jsou stejně většinou mrtví. 

Od koho nejvíc čtete? Co vy a pozitivní diskriminace? A máte přehled o tom, kolik čtete mužů, žen? 


neděle 1. října 2017

Měsíční čtení #Září

Mám strašně ráda září. Obecně zbožňuji ten brzký podzim, barevné listí, dobu, kdy je stále ještě teplo a vy nemrznete. Dokonce jsem se i většinou (s výjimkou prvních dvou let na vyšším gymplu) těšila do školy. Na učení, na nové vědomosti... (Ano, jsem vážně takový magor.) Letos jsem do školy nešla hned prvního - a vlastně i semestr mi doopravdy začíná až zítra - ale i tak musím uznat, že se mi trochu změnil systém. Pomalý konec prázdnin, zařizování nejrůznějších věcí, stěhování na kolej... Tedy ano, pomalu se dostávám k tomu, že jsem tento měsíc nepřečetla tolik knih. Respektive, četla jsem i tak dost, ale v porovnání s předchozími měsíci toho nebylo až tolik (což není až tak překvapivé, když o tom přemýšlíte). 

Tento měsíc je taky trochu specifický v tom, že poprvé v několika měsících jsem nepřečetla ani jednu Zeměplochu. Nějak jsem se k Carpe Jugulum, které na mě čeká, ještě nedostala. Nevadí, knihy naštěstí nemají nožičky, a tak mi naštěstí neutečou. 

Zvládla jsem ale svou měsíční výzvu. V němčině pokračuji ve čtení Harryho Pottera, a tak na mě čekal třetí díl - Harry Potter und der Gefangene von Azkaban. Obecně třetí díl mám hodně ráda - žádný Voldemort, Pobertové, famfrpál, Prasinky - má to neobyčejně kouzelnou atmosféru. Navíc zbožňuji Remuse i Siria a je tam i dost Severuse a úplně boží Hermiona. 

Angličtina... S tou je to horší, protože jsem danou knihu ještě nedočetla. Tedy knihu - jedna se o fanfikci. Na Harryho Pottera. Konkrétně se jedná o Harry Potter and the Methods of Rationality, což je něco, co má - alespoň u mě na čtečce - 1600 stran. Mám za sebou zhruba 1100 a z pochopitelných důvodů tohle dílo budu brát jako svoji splněnou výzvu v obou měsících. Mimochodem, jedná se o něco úžasného a pravděpodobně si to vyslouží i vlastní článek (až to dočtu). Kromě Pottera to totiž obsahuje i vědu a kritické myšlení a takové ty věci, které v pohádkách většinou nenaleznete. A mně se to vážně dost líbí.

Září bylo nejen ve znamení toho, že jsem už strávila pár hodin na jaderce, ale i toho, že jsem přečetla dvě knihy od zakladatele mé katedry, Františka Běhounka. O první z nich, Atomy vládnou, jsem už psala ve fyzikálním čtení, a jedná se tedy o knihu populárně naučnou. Pro druhou, Trosečníci polárního moře, jsem musela do dětského oddělení naší knihovny. Jedná se o dobrodružnou literaturu - psanou ale dle reálných skutečností, které Běhounek sám zažil. Ten se totiž vypravil na výpravu na severní pól - vzducholodí, která ale ztroskotala. Poutavě popisuje ztroskotání i záchranné výpravy - během jedné z nich mimochodem zahynul Roald Amundsen. Zároveň to není ale žádný krvák, takže to můžete přečíst i dětem (ale spíš starším, takže si to už přečtou samy).

Fyzikou to ale neskončilo jen u Běhounka - pustila jsem se i do Fyzika - 50 myšlenek, které musíte znát. Z této edici jsem už dříve přečetla matematiku a bohužel, fyzika mě až tak moc nezaujala. Nebylo to úplně špatné, ale nadšená jsem z toho příliš nebyla. (Více pak v nějakém dalším fyzikálním čtení.

Pustila jsem se i do společného čtení s My čteme - a o Sluhovi dvou pánů jsem už samostatný článek i napsala. O něco později jsem se i podívala na záznam představení s Donutilem a musím uznat, že je to vážně vážně boží. Přečtěte si to nebo se na to podívejte - nejlépe obojí - je to skvělé a bude vás to zcela jistě bavit. 

Nicméně klasikou jsem tímto dramatem neskončila - místo jsem popadla i 451 stupňů Fahrenheita, na kterého jsem se chystala už delší dobu. Skvělá a silná kniha, i když přiznávám, že ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se tím úplně prolouskala a propadla tomu. Přečtěte si to. (Toto je myšleno zcela vážně, ostatně jako vždycky.)

Poslední knihou je trochu netypicky young adult kniha. Nedej se mě zaujalo v knihovně, a protože se mi Fangirl od dané autorky líbila - kde se právě objevují úryvky z Nedej se - zkusila jsem ji. Je ale pravda, že mi to až moc nesedlo. Možná i kvůli tomu, že už je to nějaký čas, co jsem Fangirl četla, možná i kvůli tomu, že jsem trochu vyspěla a od YA se vcelku odklonila. Nebylo to špatné, ale spíše jen taková hodně jednoduchá jednohubka, kterou přečtete, abyste si vypli mozek - což ale taky není vždy úplně na škodu. 

Shrnu-li to, v září jsem četla vcelku obstojně - a zase dost různorodě. Jedna kniha z výčtu mě ještě chvíli provázet bude, ale co bude dál... To je ve hvězdách. I tak ale vím, že s přechodem na vysokou asi omezím čtení, i když nechci, abych přestala číst úplně - hlavně kvůli tomu, že bych to asi sama nezvládla - přítel hraje počítačové hry, já čtu. Každý máme něco. (Pro poznámku: Čte taky, ale ne až tak moc.)

Jak jste se měli v září? A jaký je u vás rozdíl v tom, co přečtete o prázdninách a co během školy? Máte rádi fanfikce? A máte rádi podzim? :)

čtvrtek 28. září 2017

Příliš velká epsilon #1

Poslední dva týdny byly neuvěřitelně plné. Pořád jsem něco dělala, někam chodila, potkávala nové lidi. Věděla jsem, že mě něco takového čeká, že toho mám ještě více před sebou. Ale i tak to byl lehký šok - jako vážně, já už jsem vysokoškolák?

Tedy ne oficiální, samozřejmě, imatrikulaci mám až příští týden, a oficiální jaderňačkou se pak stanu až v listopadu po bažantrikulaci, ale jinak... Člověk se ani pořádně nevzpamatuje z toho, že je mu devatenáct, že maturuje, že bude volit (ale koho, že) a do toho všeho se ještě přidá vysoká. Vyjádřeno moji spolužačkou z gymplu - nemůžeme si ty čtyři roky dát ještě jednou? 

Ale zřejmě nemůžeme. Ne že by se mi stýskalo po vstávání v pět ráno - můj rozvrh se zatím tváří skvěle - až na úterý nejdříve od 9:30 (a v úterý v 7:30, což se dá přežít, když máte - jako já - kolej relativně blízko). 


Začnu od začátku - už bydlím na koleji. A pokud byste se někdy chtěli ubytovat na koleji v první den řádných nástupů, říkám vám, nedělejte to. Zapomeňte na to, jeďte tam později. Proč? Protože na ubytování jsem čekala skoro šest hodin. Milé. Na druhou stranu, ti, co se dostavili později, byli rádi, pokud je vůbec ten den ubytovali. Kamarád si takhle sháněl přespání v Praze. 

Kromě toho jsem stihla dvě noční brigády, oběhnout pár věcí po Praze, trochu se zorientovat a odpočinout si. Protože o víkendu se už konala Víkendovka, tedy neoficiální seznamovák Jaderky. Pokud se ptáte, ne, žádný oficiální není. Je to vážně dobrá akce - v sobotu jsem strávila celou na nohách, kdy jsme v týmu luštili šifry rozmístěné různě po Praze. Respektive, na místech, která souvisela s Jaderkou. K tomu se přidal občas trochu šílený úkol, takže pokud jste viděli partu divných lidí, tak jsme to asi byli my. (I když se v minimálně jednom případě hrálo na krytí "My jsme z Matfyzu." Radši.) (Představte si, co tak šíleného musí jaderňák dělat, že sám o sobě raději prohlásí, že chodí na Matfyz.)

Mimochodem, náš tým vyhrál. Cena? Flaška vodky. Přičemž část týmu se spokojila s jedním panákem (který byl více či méně namíchán s džusem), druhá část se raději podělali s lidmi, kteří okolo nás na té party procházeli. Celá ta večerní část na Strahově byla dost zajímavá zkušenost. Trochu mě utvrdila v tom, že na akcích Studentské unie budu vážně preferovat ty části bez alkoholu. Ne, vážně, proč se lidi chtějí opít? Dobrovolně? Ke všemu se na to těší? Co jim to přináší? 


Druhý den se šlo do zoo - jak jste asi už poznali z připojených fotek. Bylo to neorganizované, tak jsem se chytla nějaké skupinky, poznala pár dalších osob a krásně se prošla. A viděla zvířátka. (Zbožňuji zvířátka. A víte, že tam mají aktuálně vážně hodně malých zvířátek?)


Pak už přišlo pondělí a s tím přípravný týden. To je třídenní povinný předmět, kde se vás snaží vystrašit. Což je zcela oficiální tvrzení i děkana. Chtějí vás vystrašit. Prostě směs nějakých základních přednášek. Z matiky věci, které se na některých středních dělají, ale ne všude, i když je na té vysoké potřebujete. Z mechaniky poutavá přednáška o fyzice komplet. A pak přednášky různých oborů aneb co vlastně všechno můžete studovat. Kromě vědomostí mi to přineslo pár dalších známých tváří, ovládnutí trasy na tramvaj i přechod z jedné budovy do menzy. Což jsou takové vědomosti, které se vždycky hodí. 


Kromě toho už mám rozvrh. Líbí se mi. Takové úterý sice bude náročnější, ale když jsem viděla rozvrh svého přítele, mám zakázáno to říkat (a oprávněně)

Z takového neškolního soudku - ve středu jsme byli v Aquapalace. Normálně bychom tam nešli, protože ty vstupenky jsou vážně předražené, ale vyhráli jsme je na stránce, co se zabývá propagací jaderné energetiky (tedy od ČEZu). Takže mě alespoň čekala taková sladká odměna v podobě vody. V pátek mě ještě čeká vyjížďka na koni - snad bude přát počasí a snad nespadnu. Na koni jsem naposledy seděla v květnu, což vzhledem k mým obvyklým intervalům není tak dávno, ale chtěla jsem se tam dostat ještě před semestrem. Odpočinout si, užít si ten pocit, kdy sedíte na koni a cváláte po louce. 


Čtu? Čtu. Jenom jsem už nějaký čas zamrzlá na fanfikci na Harryho Pottera. V angličtině. To zaseknutí nesouvisí s tím, že by to bylo špatné nebo jazykově náročné - spíše s tím, že je to dlouhé (na čtečce 1600 stran) a ne každý den jsem měla čas číst. Snažím se zlepšit, ale zatím nejsem ani za půlkou. Ale když jsem už u knih - pořídila jsem si Plamen v temnotě, který mi společně ještě s jednou knihou, jež jsem konečně dostala jako cenu za jednu dávnou povídkovou soutěž, straší na koleji. (Taky všude musíte mít nějaké knihy do zásoby, kdybyste náhodou dočetli všechno ostatní?)

Shrnu-li to, jsem šťastná. Líbí se mi to. Koleje jsou slušné, těším se na výuku (jak rychle mě to přejde?) a celkově si to užívám. První bydlení s přítelem aneb jak se nezabít v jednom pokoji. Užívám si těch posledních pár volných dní. 


Už vám také začala škola? A co vy a koleje? Máte rádi alkohol? A jaké je vaše nejoblíbenější zvíře v zoo? Co aktuálně čtete? 

úterý 19. září 2017

Dva měsíce za kasou

V červnu a červenci byly často mé příspěvky propojeny s mou brigádou. Na tu jsem sice nechodila každý den, ale četnost mých směn byla poněkud náhodná, ale i tak si dovolím tvrdit, že to vcelku ovlivnilo mé první dva měsíce prázdnin. 

Měla bych ale začít od začátku. S tím, proč jsem vlastně šla na brigádu jako pokladní. Ten důvod je trochu vtipný - kromě výdělku - protože jsem už od ledna tušila, že se budu o prázdninách nudit. Odmaturuji v květnu, na vysokou jdu poslední týden v září, to jsou skoro čtyři měsíce volna... Pro někoho sen, pro mě až tak ne - přeci jen, už dřív jsem se nudila během tradičních letních prázdnin, v srpnu toužebně vyhlížela školu. Kromě toho, absence povinností a nutnosti někam zajít způsobila, že jsem toho udělala šíleně málo - snad s výjimkou doby, kdy jsem ještě jezdila na koních a chodila tedy do stáje. Logicky jsem skončila u toho, že bych si mohla najít brigádu - kromě té mé občasné, která ale má pro delší dobu alespoň pro mě několik nevýhod. A tak jsem hledala, ptala se... Od mamky jsem věděla, že několik jejich studentů dělá v různých supermarketech - a že z celkového srovnání vychází nejlépe Kaufland. Jako zálohu - a určitou jistotu - jsem si tam tedy hodila dotazník, trochu rozpačitá i z toho, jestli nebude vadit, že chci brigádu jen na dva měsíce... Mezitím ještě pro jistotu zkusila prodej zmrzliny, poštu,... 

Jenže jsem nic nesehnala - naproti tomu mi z Kauflandu zatelefonovali a brigádu jsem měla domluvenou ještě během května. Rodiče se sice nadšeně netvářili, ale tak co. Zkusit se má hodně věcí. 

Pokud by vás to někdy napadlo - když pokladní něco nejde načíst, rozhodně není vtipné říkat, že to je teda zadarmo. Říká to každý. Pořád. Takže za chvíli toho máte plné zuby. 

Víte, jsem introvert. Blbě slyším, nemám ráda hlučné prostředí, nerada mluvím, a tak jsem se toho trochu bála. Ale ve výsledku to šlo. Vážně.

Občas se dočtete o tom, jak je brigáda za kasou hrozná. Pravda, občas jsem vstávala o prázdninách docela brzo, abych tam byla už v sedm, občas jsem měla jen krátkou (tedy bez pauzy) směnu v tom největším návalu... Občas mě bolely nohy a byla jsem strašně ráda, že jsem doma, ale... Není to to nejhorší, upřímně. (Moje sestra už podruhé byla v kabelovně. Kromě toho, že vstávala ještě dřív, tak po příchodu šla maximálně spát. Já fungovala.) Jako jo, občas toho máte po několika dnech za sebou plné zuby, ale dá se to přežít. 

Navíc, upřímně řečeno, není to špatně placené - alespoň u nás na severu, kde kromě malého výběru brigád nemůžete očekávat extra peníze. Navíc po červnu všichni brigádníci dostali přidáno, protože kromě normálních pracovníků bojují supermarkety i o brigádníky. Nejsou lidi. (Na druhou stranu, neznamená to, že tam jste pořád.)

Kaufland má také několik obrovských výhod. Nemáte hmotnou odpovědnost za kasu (jo, pokud vám bude chybět větší částka, přijdete o brigádu, ale jinde to platíte vy). Jste jen na kase, nemusíte nikam lítat (s výjimkou něčeho menšího, jakože seberete košíky). Nemusíte si pamatovat žádné kódy - i když se to hodí. Vše máte hezky v obrázcích. Nemusíte jako idiot listovat někde mimo. A třeba osobně jsem narazila na skvělé vedoucí, což hraje velkou roli - pokud se budete o něco podobného ucházet, zeptejte se někoho, kdo tam dělá i na tohle.

Věděli jste, že v Kauflandu také některé věci prodávají se slušnou slevou, protože za chvíli jim končí datum spotřeby? Mají takové červené kódy. Které většinou nejdou načíst. Které jsou extrémně dlouhé. Které nemůžete namačkat, že jich máte x kusů. Musíte po jednom. A teď si představte, že k vám někdo přijde s plnou basou takto zlevněných piv. A ani jedno nejde načíst.

I tak se přiznám, že jednou mi to stačilo. Proč? Protože příští léto bych mohla dosáhnout na brigádu, která je lepší minimálně v tom, že ji mám v oboru. Což je pro mě docela důležité - praxe i zkušenosti se hodí. Není to ale o tom, že by vám tohle nic nedalo - naučíte se komunikovat. Pořád se usmívat, zdravit. Zkusit si to z té druhé strany. Jinak se přiznám, že jsem kupodivu neměla žádný konflikt. Možná mi ale pomohlo i to, že jsem se vážně usmívala a prostě vypadám mladší. Kluci, co tam byli také na brigádě, těch konfliktů zažili víc. Na druhou stranu, dá se to řešit. Zvlášť když máte v pohodě vedoucí a podaří se vám neztratit nervy.

Co vy a letní brigáda? Šli byste za kasu? Nebo máte štěstí na větší výběr? A jaká je vaše vysněná brigáda? :)


čtvrtek 14. září 2017

Sluha dvou pánů

Je tu září, s tím i nová kniha z My čteme. Tentokrát drama, což je pro mě skvělé. Proč? Protože většinou jen tvrdnu u prózy a do dramat se příliš nepouštím, držím se trochu zkrátka. Přesto když už tak učiním, nelituji toho. Sice krátké čtení, ale povětšinou nanejvýš zajímavé a poutavé, co víc si můžete přát? Je tedy pravda, že často končím u jistoty - tedy Shakespeara - ale tady jde vidět krásný vliv čtenářské skupiny. Protože jsem se pustila do Sluhy dvou pánů.

Upřímně, s touhle knihou mám taky takové zajímavé vzpomínky. Jak možná víte - nebo nevíte, není to až tak důležité - měnila jsem v průběhu střední školu. Po dvou letech jsem přešla na jiné gymnázium, což znamenalo především jiný styl výuky a jiné vyučující. Ale taky občas nějaká zajímavá překvapení. Třeba když jsme vyplňovali seznamy maturitní četby, zjistila jsem, že podezřele vysoké procento mých spolužáků tam má Sluhu dvou pánů. Zatímco já se se svým spolužákem, který se mnou absolvoval i studium na předchozí škole, držela Shakespeara a v jeho případě i Lakomce, tady ne. Ještě smutnější byl fakt, že my jsme si nebyli schopni vybavit, jestli jsme to vůbec brali - což není tak překvapivé, když vaše vyučující jen odříká skripta a prakticky vám neřekne nic zajímavého. Na rozdíl od té druhé, která vás seznámí s autorem, dílem, podělí se o drby, a pak třeba pustí film. (Ano, přestupu jsem vážně nelitovala a to výuka literatury nebyla hlavním důvodem.)

A tak mi tedy kouzlo Sluhy dvou pánů zůstalo ještě donedávna utajeno. Což byla škoda, jak jsem si uvědomila hned na počátku čtení. Komedie dell'arte, která byla dlouhou dobu jen šíleně abstraktní pojem. Prostě takové to slovníkové heslo, jež jste kdysi dávno použili v písemce, a pak jste si ho opakovali k maturitě. A taky je to důkaz, jak je mnohem lepší učit se literaturu, když k tomu ty knihy čtete (ano, vážně nemám námitky proti povinné četbě). 

Nicméně o čem to vlastně je? A co to vlastně je? Jedná se o komedii z pera Carla Goldoniho, z osmnáctého století - tedy ne tak staré jako antická dramata, ale pořád mladší než moderní absurdní. U nás je proslavená i tím, že ji dlouho hrálo Národní divadlo, v hlavní roli se tam představil Miroslav Donutil.

Hlavní roli v dramatu ale nepoznáte hned. Místo toho se ponoříte do příběhu lásky, kdy je dívka zasnoubena se svým milencem. Vše vypadá krásně, dokud se neobjeví informace o tom, že muž, se kterým bylo zasnoubení domluveno dříve, není mrtvý. A právě to oznamuje jeho sluha, Truffaldino. Postupně se ukazuje, že to možná ale není tak, jak se to zdá. zvlášť když se do toho vplétá další zamilovaný pár. K tomu všemu se Truffaldino začne nudit, a tak si řekne, proč by nemohl sloužit dvěma pánům. Nemůže to být přeci nic náročného a k tomu dostane zaplaceno dvakrát. 

Abych byla upřímná, jedná se o skutečnou komedii. Nic proti Shakespearovi, ale tam spíše obdivuji krásu jazyka, než abych se smála. Zato tady jsem se smála skoro pořád - až na pár odmlk. Je plná situačního humoru (na rozdíl od Shakespeara, který si spíše hraje se slovy). Tady se jedná o situace, které lezou do skutečných absurdit, které jsou skvělé a úžasné. Jistě, motiv lásky se zdá místy spíše nešťastný, ale vzhledem k tomu, že se drama odehrává během jediného dne, není to tak tragické. Navíc je dobré míti na paměti, že je to skutečně komedie. Tam lidé - většinou - neumírají. 

Vážně se mi to líbilo - sic krátké čtení, zabavilo mě to a především pobavilo. Raději u toho nepijte (i když mému salátovému vydání z knihovny by to asi až tak neuškodilo). A pokud hledáte nějakou krátkou klasiku, nějaké vtipné drama, tohle je pro vás. Není to složité. Pobaví to, víte, co se děje. Vyznáte se v tom, neztratíte se v postavách ani v dialozích. K tomu se královsky zasmějete - co víc si pak přát? 

Co vy a dramata? A vtipná díla? Čtete klasiku? A zapojujete se do skupiny My čteme?