čtvrtek 27. dubna 2017

"Hlava XXII. Ta mi zamotala hlavu."

K Hlavě XXII se pojí jedna z mála zajímavých rodinných historek o knihách a čtení vůbec. (Ne že by se doma u nás nečetlo, jen to většinou není zajímavé.) Moje mamka skládala maturitní zkoušku ještě za minulého režimu a při zkoušení si vytáhla Osudy dobrého vojáka Švejka, což mimochodem byla kniha, kterou skutečně nemusí, ale stává se. Zkoušející se jí v průběhu zeptala, jestli nezná nějakou podobnou knihu. Mamka neznala, což ale příliš nevadilo, protože vyučující to stejně rychle zamluvila. O něco později se ale mamce svěřila, že měla na mysli Hlavu XXII - a vzápětí si uvědomila, že dotyčný titul je na indexu. 

Ne že by Hlava XXII nějakým způsobem kritizovala komunismus. Mnohem více je protiválečná a antimilitaristická, což se tehdejší době (u nás) příliš do krámu nehodilo. Zatímco válečná literatura východního bloku kráčela po cestě patosu a toho, že ji za chvíli nikdo nebude číst, ta americká, v tomto případě představována Josephem Hellerem, se vydala poněkud jiným směrem. I Hlava XXII jí pomohla - pokud bych měla věřit tetičce wiki, je to první kniha, která zesměšňovala americké vojáky.

"Jsem cvok. Přeskočilo mi. Chápete? Kape mi na karbid. A oni místo mě omylem poslali domů někoho jinýho. V nemocnici mají specialistu psychiatra, ten mě vyšetřil a tohle je jeho diagnóza. Jsem skutečně duševně chorý."
"No a?"
"Jaký no a?" Yossariana mátlo, že to doktoru Daneekovi stále nedochází. "Nechápete, co to znamená? Teď mě už beze všeho můžete vyřadit z bojové služby a poslat domů. Přece nebudou posílat na smrt duševně chorýho člověka!"
"A kdo jiný by šel?"

Hlava XXII je především - a nesporně - vtipná. I když často se jedná o ten druh humoru, kdy nevíte, zda se smát či brečet, a občas je to celé smutné, padlé na hlavu a lehce děsivé. Také to pojednává o druhé světové válce, ale:

  • v knize nepotkáte jediného německého vojáka (ani Japonce),
  • většinou tam někdo umírá nebo je s prostitutkou, někdy i na jedné jediné straně,
  • kniha je plná neuvěřitelných absurdit,
- takhle bych mohla pokračovat ještě chvíli, ale něco se do těch odrážek prostě nehodí. Hlava XXII je o válce - klíčovou otázkou ale je, o jaké válce. Příběh vypráví svérázný Yossarian, který má neodbytný pocit, že se ho někdo snaží zabít. To ve válce není nic nového, problém nastává, až když ten pocit máte u svých vlastních lidí. A patrně i oprávněně.

Natelyho smrt ve skutečnosti Yossariana málem zabila, protože když v Římě sdělil tu smutnou zprávu Natelyho děvce, vyrazila ze sebe pronikavý, zoufalý výkřik a vzápětí se ho pokusila probodnout škrabkou na brambory.

Na druhou stranu, nejedná se o pouhé zesměšnění. Autor píše vtipně, zaujatě - a pak vám za chvíli vrazí facku. Na obě tváře. Mezi humorem a tím, co nám připadá absurdní, ještě více vystupuje líčení hrůz války, i toho, jak to máte ve válce těžké, když jste pouhý poddůstojník. Protože ten, kdo o vás rozhoduje, se také může rozhodnout budovat kariéru - on přeci neumírá. 

"Znásilnil jsem ji jen jednou," vysvětloval.
Yossarian šílel. "Ale pak jsi ji zabil, Aarfy. Zabils ji!"
"Co jsem měl dělat, když jsem ji předtím znásilnil," řekl na to Aarfy se svou typickou přezíravou blahosklonností. "Přece jsem ji nemoh pustit a nechat o nás roztrubovat všelijaký ošklivý pomluvy."


Závěrem řečeno - je to vtipné. Je to smutné. Je to lehce depresivní. Je to poučné. Je to natolik absurdní, až se ze samotného názvu knihy stal pojem sám o sobě. Je to kniha, která si zcela jistě zaslouží přečtení. Svým způsobem je stále aktuální (jako všechny dobré knihy, které něco kritizují, především pokud kritizují něco, co se na naší planetě stále nachází) a trefná. Jedná se o knihu, která vám vždy něco přinese - a cena, kterou za to žádá, není až tak vysoká. 

sobota 22. dubna 2017

Proč povinná četba není špatná

Už delší dobu se setkávám s názorem, který mě ani tak neudivuje svým obsahem, jako tím, kterými lidmi je vysloven. Mám pocit, že poslední dobou téměř každý nadává na povinnou četbu - což není tak šokující ve třídě, kde máte za týden odevzdat čtenářský deník, ale už vás to trochu šokuje v okruhu lidí, kteří sami čtou. 

Samozřejmě, hned na úvod je slušné uvést, že ani povinná četba není bez chyb a občas se vyučující češtiny netrefí do věku - což ale může být dost těžké v době, kdy vám třída dospívá, mezi studenty je někdy rozdíl i dvou let a vůbec se každý může nacházet na trochu jiné mentální úrovni. Stává se to - sama jsem se s tím setkala - ale je pravda, že zpětně češtináři většinou žádnou velkou zpětnou vazbu nedostávají, tak co se divit. (Navíc se v tomto jednalo o druhý stupeň. Většinou názorů, se kterými jsem se setkala, pocházela většinou od středoškoláků a týkala se četby tam.)

Je ale pravda, že s většinou dalších argumentů se neztotožňuji a obecně jsem asi dost konzervativní člověk na to, aby mi povinná četba vadila

Víte, hodně lidí říká, že je povinná četba odrazuje od čtení. Nebo že ty zaryté nečtenáře k tomu čtení stejně nepřivede. Upřímně - no a? Jistě, oni to opíší z první stránky na internetu a u nich to možná ztrácí smysl - pokud si nevezmete, že alespoň trochu jim v té hlavě s trochou štěstí zůstane, nebo se spálí. Ne že bych někomu ty špatné známky přála, ale každý se má jednou poučit. A víte, mě opravdu nebaví ty argumenty typu: "Je to staré, děti to nebaví, nenuťte jim to.", pokud se bavíte o třídě studující gymnázium (v případě knižních blogerů pak jakoukoliv školu, která zavání knihami). Spíš mi to přijde jako další známka toho, jak naše školství upadá, jak celá společnost jde do háje, když se říká, že i na prestižních školách (to, že se na čtyřletá gymnázia bere x tříd je bohužel věc jiná) nemá být něco jako povinná četba. Že škola sama po vás nevyžaduje čtení. To, že na to někteří kašlou, je věc jiná. Jde trochu o ten princip, co vše se po vás chce - jak jsou nastavené osnovy, celý obsah látky, který se někdo do té hlavy alespoň trochu pokusí natlouct. 

Jenže ta úroveň se snižuje a každému je to jedno. Alespoň to si trochu odnáším z těch názorů na to, že je povinná četba špatná. Jistě, je to otravné. Asi tak otravné, jako kdybyste se gymnazisti museli učit latinu, řečtinu a pokročilou matematiku, na kterou v dnešní době narazíte většinou jen v seminářích. Co je pointou, je fakt, že škola není zábava. Jako vážně ne. A když i lidé, co jinak rádi čtou, jdou sami proti povinné četbě, protože je to nebaví, je to smutné. 

Jistě, nikoho nikdy nebudou bavit všechny knihy z povinné četby. O tom to ani není. Je to o tom, že čtete díla, která jsou z nějakých důvodů zařazená mezi "klasiku". Mohou být v dnešní době nudná, archaická, ale ve většině případů nějakým významným způsobem ovlivnila další díla, další autory. Jsou to třeba i významní zástupci nějaké doby, o které se učíte - což tolik lidí nenávidí, vždyť se musí jen "šprtat" informace - a významně to propojují. Ne vždy je to samozřejmě ideální a ne každý učitel to dobře propojí, ale to je už pak trochu o něčem jiném (ale obecně v této době hledejte dobrého učitele lupou). 

Konečně, trpím určitým konzervativním názorem, že pokud jste knihomol, je trochu divné, pokud jsou vám po chuti pouze knihy z jednoho žánru a nejste ani ochoten zkusit něco nového. Nebo starého. Nějaký nový žánr, nějaký nový příběh, nějaký nový literární směr. Zkusit a neodsuzovat to kvůli tomu, že vám to zadali ve škole. (Tohle bude asi hnusné, ale občas mám u některých čtenářek Y/A pocit, že skoro nečtou nic, co by nevydala dvě jistá česká nakladatelství. A ty bohužel klasiku nevydávají.) 

Samozřejmě, nikdo po nikom nechce, aby četl jen klasiku - ale nanejvýš jsem se osobně setkala s nastavením deseti knih za školní rok (což je jedna kniha za měsíc) a pochybuji, že by některý z kantorů šel výše. Spíš mě zaráží to, že i ti, co čtou, nad tím automaticky ohrnují nos. Což je trochu blbé, protože si představte, že nečtete, vaše spolužačka ano, ale sama tu povinnou četbu zavrhne a nepřečte to. To ve vás rozhodně dobrý dojem neudělá. (Možná ani opak, ale vždy bude někdo, kdo nebude číst. Nemůžete si myslet, že budou číst všichni. I když dáte libovolný výběr knih, aby si každý vybral to, co ho baví, ne všichni si to přečtou.)

Upřímně mi názory ve směru, že povinná četba je automaticky špatná, připadají jako další důkaz toho, že škola má být hlavně zábava. Že na vás nemají být kladeny žádné větší nároky, že vás má všechno pouze bavit a že není třeba se vlastně vůbec cokoliv učit. Hloupí lidé jsou vlastně takové výhodné ovečky, že. 

Za jakékoliv komentáře a názory budu jen a jen ráda. Veškeré použité fotografie z článku jsou mé vlastní a pocházejí z mého instagramu.

pátek 14. dubna 2017

A proč bych vlastně měla psát knižní blog?

Mohu se charakterizovat mnoha slovy, ale něco, co mě naprosto vystihuje, je fakt, že v některých oblastech jsem šíleně nestálá. Mohu sice patřit mezi osoby, které dva roky dopředu ví, co přesně a kde chtějí studovat, ale udržet si blog? Téměř nadlidský úkol.

Za dobu, co se pohybuji ve vodách internetu, jsem vystřídala mnoho působišť. Od prvních "blogísků" o sbírání figurek koní, přes dlouhou etapu psaní fanfiction povídek, až po psaní knižního blogu. Tohle není první. I když tak trochu v hloubi duše doufám, že by případně byl ten poslední. 

V poslední době cítím šílenou, poněkud neodbytnou touhu znovu se pustit do blogování. Kromě toho, že jsem k tomu byla pobídnuta i z poněkud neočekávaných míst, hlavním důvodem je asi to, že nutně potřebuji místo, kde bych vypustila trochu své kreativity. Abych totiž byla upřímná - na rozdíl od jiných knižních blogerů - nepatřím mezi osoby, které u knih mají soustředěný i svůj školní/pracovní život. Když se učím, znamená to pro mě počítání, případně učení se a chápaní fyzikálních zákonů a procesů. Je to něco, co mě šíleně baví, ale určitá část mého mozku touží po uvolnění - po tom, abych psala, abych tvořila, abych fotila. 

Možná by tohle samo o sobě mohlo být dostatečným důvodem, proč se do toho vrhnout, slítnout do té hluboké vody po hlavě, ale abych byla upřímná, stále váhám. Hlavním důvodem, proč jsem opustila své předchozí knižní projekty, bylo to, že jsem postupně zjišťovala, že potřebuji něco trochu jiného než to, co na knižních blozích většinou naleznete

Abych byla ještě více upřímná, mám určité problémy s většinou knižních blogů. Kromě toho, že neuznávám cokoli na způsob knižních rozbalovaček a článků o ničem, jsem postupně došla i k určitému názoru na knižní recenze. Nenechte se mýlit - psala jsem je. Dokonce jsem měla nějakou tu knižní spolupráci, což mi ve výsledku dalo hodně - mnohem cennější než daná kniha se ale ukázala zkušenost, že bych se tomu do budoucna chtěla vyhnout. Ale postupem času mám problém i s tím,
že nevím, zda mohu - a případně jaké mám právo - hodnotit knihu. Respektive to, co píši, je šíleně subjektivní a je stále omezeno mými skromnými zkušenostmi. Neříkám, že nutně všechny recenze musí být objektivní a že si nikdy žádnou nepřečtu, ale nějakým způsobem se mi vyvinula překážka v mém mozku, co říká, že to, co píšu, prostě není a nebude recenzí. Nechci tím říct, že nebudu o knihách psát. Ale že to pořád bude jen takové povídání. Pár odstavců dojmů a spousta úryvků, díky kterým snad čtenář sám rozhodne, zda ho kniha natolik zaujme, že si ji přečte.

Postupně si uvědomuji, že pokud se pustím do blogování - a aktuálně to vypadá, že i ano, přeci jen, už jen to, že píši tento článek je poněkud... vše říkající - asi nebudu nijak oblíbená a vyhledávaná. Postupně jsem ale došla k názoru, že mi to stejně nevadí. Nepotřebujete komentáře k tomu, abyste ulevili vlastnímu mozku mezi tím, co počítáte matiku a fyziku. Je také pravda, že s postupem času toho obsahu možná nebude až tak moc - protože mě čeká vysoká, navíc dost časově náročná. A i když článek napíšete během cesty vlakem, je otázkou, zda budu mít čas na čtení většího počtu knih. (Tím chci naznačit, že nerada píšu o každé knize. Ne každá mě natolik zaujme a ne o každé mám vůbec co říci.) Možná tu taky za čas budou pouze knihy z populárně-naučné oblasti, která mě zajímá - tedy především matematika a fyzika. A rozhodně si nedělám iluze, že by zrovna tuto literaturu tolik lidí rádo četlo a vyhledávalo. Ale - proč ne? Vždy to může někoho zaujmout - a pokud to někomu pomůže, proč ne. (Kromě toho, vážně se o nich dobře povídá.)

Víte, asi je vážně blbé, když majitelka blogu sama neví, co by chtěla. Ale zase to není životě důležitá věc, a tak uvidím. Třeba už to vážně vyjde.