středa 31. května 2017

O posedlosti a knižních sériích

Každý knihomol má nějakou posedlost. Vlastně, každý člověk má nějakou posedlost, ale někteří kvůli tomu nepotřebují nové knihovny a jejich bankovní konto nepláče zoufalství. Dobře, osobně neutrácím peníze za knihy a většinou si je k něčemu přeji - a tak zatímco mé spolužačky dostávají jako dárky kosmetiku, kabelky a podobné věci, já knihy. Přesněji řečeno knižní série.

Objevila jsem u sebe zvláštní touhu vlastnit knihy - respektive celé knižní série - které mám ráda. Nutně je potřebuji mít doma, i když jsem je nedávno znovu přečetla a netuším, kdy to udělám znovu. Prostě je jen potřebuji mít doma.

Začalo to Harrym Potterem. V angličtině. K tomu jsem vyžadovala přesně stanovený typ obálek, což rodiče vůbec nechápali. Obsah je stejný, tak proč chci tohle vydání? Vysvětlit, že zrovna tyto obálky považuji za naprosto dokonalé a nějaká část mé osobnosti je z toho důvodu naprosto nutně potřebuje, bylo marné. Ale každý máme něco. Já třeba nechápu, proč má moje mamka doma tolik klubíček na pletení.

Pokračovalo to na Zaklínače, kterého jsem v té době měla také už přečteného. Tady shánění bylo snazší, protože jsem trvala na paperbacku, který je zrovna u Zaklínače také lépe k sehnání (zvláště před dotiskem vázaného vydání). Podruhé jsem Zaklínače četla již z vlastních knih, ale jen částečně. Nahrnulo se mi tam cestování a já nutně potřebovala číst (a to jsem už věděla, jak to skončí, uhm), tak skončil částečně i na čtečce.

K loňským Vánocům jsem pak dostala Píseň ledu a ohně. Respektive, první čtyři díly, protože ten pátý jsem dostala už kdysi dávno za vysvědčení. Požadavek byl tentokrát srozumitelný, neboť jsem chtěla stejné vydání, jaké jsem už měla. Tedy ty tlusté bichle v pevné vazbě. Je pravda, že jsem se k přečtení ještě nedostala (ale jen od Vánoc), navíc poslední re-reading jsem dělala zhruba před rokem. Ale prázdniny budou dlouhé, tak proč si znovu nepřečíst pět knih, každá zhruba o tisíci stránkách, ne?

Je ale pravda, že tato série se také stala takovým motivem, proč vůbec tento článek psát. Protože jak jste se mohli dozvědět z edičního plánu Arga na jaro/léto 2017 (dostupný zde), Argo tuto úžasnou sérii znovu vydá. Má to bohužel několik ale:

  • V novém překladu - jakoby nestačilo, že u původního vydání se překladatelka uprostřed série rozhodla přeložit i názvy všech těch malých vedlejších rodů, které jste si sotva pamatovali. 
  • Knihy mají nový vzhled, který je totálně boží, dokud si neuvědomíte, že vy ty knihy už jednou doma máte. 
  • Pokud vyjdou další díly - což jako snad vyjdou - budou v této podobě. Tedy krásné obálky (ale i ty aktuální jsou super), ale rozměrově trochu jinde. A překladově taky, protože bylo už řečeno, že se tam má měnit i nějaká terminologie (?!).
Víte, z toho jsem vcelku podrážděná. Člověk si v klidu sbírá své série, má je hezky seřazené na poličce, kde mu ke všemu zabírají kupu místa, a ony si vyjdou znovu. Jen tak. Bez nějaké většího varování (pokud bylo, tak se omlouvám, přehlédla jsem ho). Bez naděje mít celou sérii kompletní v jedné verzi - i když je pravda, že zrovna tady je bohužel i dost velká šance, že to autor nedopíše.

A k tomu ten překlad! Jakoby nestačila ta změna jmen malých rodů... Osobně nemám jinak s překladem problém, a tak nějak ani nevím, kdo by na tom chtěl co měnit. Kromě toho se na tom podílí tým překladatelů, ale je tu pak pro mě taková menší otázka - můžete mít sjednocenou terminologii, ale nepodepíše se na tom fakt, že to pořád budou překládat tři lidé (dva lidé po dvou dílech, třetí jeden díl).

Čímž nechci říct, že je to automaticky odsouzené k nějakému propadáku - i kvůli tomu, že Argo mám ráda a knihy od nich jsou krásné, kvalitní a velice ráda je čtu. Ale z tohoto jsem mírně rozčarována a poněkud skeptická. Protože takhle ani nevíte, jestli si pak ten šestý díl, až vyjde česky, vůbec koupit. Zda si předtím nepořídit anglické vydání (které budu nutně potřebovat tak jako tak, protože Tanec s draky skončil poněkud dramaticky) a nezůstat u něho. 

Pak je taky možnost, že jednou skončím tak, že Píseň ledu a ohně budu mít doma třikrát. Ve starém českém vydání, v novém českém vydání a ještě v angličtině, protože v originále bych si ji také ráda jednou přečetla. Asi jako Harryho Pottera v němčině, takže toho bych třeba mohla mít doma rovnou třikrát.

Ale polsky naštěstí neumím, takže Zaklínač v originále prozatím nehrozí. 

čtvrtek 25. května 2017

Zibura aneb Cesta tam a zase zpátky

Nemám příliš v oblibě různé facebookové fenomény a podobné záležitosti - takové ty věci, které se líbí přátelům a vám vyskakují na zdi. Nicméně, občas se stane, že se takhle dostane i k zajímavým osobám. A příběhům.

Ladislav Zibura je člověk, který zmíněnou sociální síť u jisté skupiny uživatelů téměř ovládl. Svědčí o tom fakt, že i moje sestra, co vůbec nečte, ho zná. A i když o něm píšu na svém knižním blogu a napsal dvě knihy, nevím, zda ho lze označit jako spisovatele. Něco takového mi u jeho osoby totiž přijde příliš obyčejné. Pokusím se ho ale pojmenovat jinak: cestovatel, blázen, člověk, co má občas neuvěřitelné štěstí; poněkud nepraktický člověk; někdo, kdo má neuvěřitelné štěstí na neuvěřitelné příběhy, které rád vypráví. 

Znalý pravidel svého cestovního pojištění jsem se rozhodl zavolat ještě do pojišťovny. Zásady spořivého člověka mi velely drahý mezinárodní hovor zkrátit na úplné minimum. "Dobrý den, Ladislav Zibura. Jdu Tureckem, včera jsem byl na oslavě konce ramadánu, tam se střílelo a já teď potřebuju do nemocnice," vychrlil jsem na operátorku. "Proboha, potřebujete zavolat sanitku?" zeptala se zděšeně. "Ne, to je dobrý, dojdu to pěšky," odvětil jsem. "A jak to máte daleko?" zajímala se. "No, asi devadesát kilometrů."

Kromě toho, že své příběhy zprostředkovává prostřednictvím sociálních sítí (nedávno se přidal i na instagram, kam aktuálně dává fotografie ze své cesty po Gruzii), napsal už o svých cestách dvě knihy. 

40 dní pěšky do Jeruzaléma popisuje putování do Jeruzaléma - respektive cestu Tureckem a Izraelem. (A let z Turecka do Izraele.) Tato kniha je skutečně členěna na jednotlivé dny a svým stylem připomíná soukromý deník. Přiznávám se, že jsem ji četla jako druhou v pořadí - i když se jedná o autorovu prvotinu - a oproti knize, ke které se dostanu za chvíli, mi přišla poněkud slabší. Je stále vtipná - jako celý Zibura - ale vzhledem ke zvolené formě jsem měla dojem, že tam bylo až příliš vaty. Na druhou stranu se našlo více prostoru na nejrůznější filozofické úvahy - spojené i s aktuální situací v této oblasti - a i když mě příliš nezaujaly (obecně mám na danou problematiku jiný názor), věřím, že se někomu jinému skutečně zalíbí. 

Pěšky mezi buddhisty a komunisty se zabývá cestou Nepálem a Čínou. Připravte se na vysoké hory, nedostatek kyslíku, přívětivé místní obyvatele, pandy i čínskou policii. A pokud vám v názvu nesedí buddhisté - Nepál je přeci hinduistická země - vězte, že je to poněkud normální. Autor si totiž o zemích, kam míří, příliš informací nezjišťuje, což pak dopadá vtipně. 

Přestup se díky řidiči zdařil a já z dalšího autobusu vystupuji před největší chovatelskou stanicí pand na světě. Je to malý krok pro člověka, ale velká facka do tváře pro lingvistiku. Na slova jsem totiž definitivně rezignoval a používám jen ruce v kombinaci s výrazem opuštěného štěňátka. Vzhledem k tomu, že v Číně psy občas jedí, působím nejen smutně, ale také chutně. 

Kromě toho, že Zibura je neskutečně vtipný - kromě vlastních příhod je umí skvěle podat a vás tím okamžitě rozesmát - ukazuje i vlastní krásu cestování. A to cestování, které vám nikdo neřídí, bez cestovní kanceláře, bez plánu, bez zarezervovaných hotelů (i v zemi, kde se vám to velmi hodí). Mluví o chůzi pěšky, o místních lidech - a odkrývá krásu, kterou při pohledu na nejznámější památky prostě neodhalíte. 

Druhá rána osudu mě postihla v Berlíně. Tam jsem triumfálně vytáhl mapu zakoupenou ve slevě v antikvariátu. Bohužel se ukázalo, že na ní chybí celý západní Berlín. Tento zážitek mě inspiroval k tomu, abych další pouť znovu podnikl bez mapy. 

Pravda, osobně bych se takto na cesty nevydala - jsem příšerně organizovaný člověk a nesnesitelně nervózní, když nevím, co, jak a kdy. Ale přiznávám, že při čtení jsem toho až litovala a dostávala chuť podniknout něco bláznivého. Pokud tedy chcete nakopnout, přečtěte si to. Třeba vás to inspiruje. 

(← Klikněte na fotku a zasmějte se.)

Obě knihy jsou také úžasně graficky zpracované - pokud si tedy první knihu pořídíte ve druhém vydání, s prvním nemám zkušenosti, ale obálka je v tomto případě poněkud vypovídající. První díl se pyšní komiksovými odbočkami, druhý pak barevným zvýrazněním různých zajímavostí a nádhernými ilustracemi. V obou případech je radost se na knihy podívat a obálky mi přijdou neskutečně krásné. (A jsou sladěné! Tedy automaticky potřebujete obě dvě.) 

Závěrem - není to žádný román. Je to psané čtivě a poutavě, ale nehledejte v tom složitosti. Občas naleznete hloubku na neočekávaných místech, zajímavé postřehy a myšlenky. Kromě toho, při čtení nepijte a nejezte. Pro jistotu. I když je pravda, že pokud vyprsknete smíchy a budete mít mokrou knihu, nic si z toho nedělejte. Výtisk, který autor aktuálně tahá s sebou po Gruzii už dopadl mnohem hůř. 

Četli jste Ziburu? A co vůbec vy a knihy o cestování? Čtete je rádi, máte nějaké zajímavé tipy? :)

neděle 14. května 2017

O maturitě, angíně a Světě knihy

Mám pocit, že s tou maturitou už musím být nesnesitelně otravná a musí to vědět každý v mém okolí. Popravdě, i když si to uvědomuji, je mi to naprosto jedno. Člověk maturuje jen jednou (jednou až třikrát, dobře), a tak mám na to trochu právo. Ale... Musím říci, že poslední dobou mi krkem nejvíce lezou ostatní maturanti. Ne všichni, samozřejmě. Třeba s mým spolužákem nadáváme na otázky z fyziky a to je zcela příjemné. Štvou mě ale ti, co potkáte na sociálních sítích (v rámci prokrastinace tam lezu snad víc než normálně). Víte, ti lidé si jednak stěžují na didaktické testy. Beru. Jednou. Ne dva týdny. Rozhodně nechcete poslouchat ten stálý pláč, jak to oni nestihli, protože tam byly dlouhé texty. Prostě letos nebyl Jidáš, ani epizeuxis, letos to bylo dlouhé, a tak to nedali ani na těch mizerných 44 %. No co. Třeba se odvolají a budou to mít i tak. Známe Cermat. Kromě toho se vytahují, že nepřečetli ani jedinou knihu, v čemž je podporují ti, co maturovali dřív a taky nic nepřečetli. Protože je nehorázně cool dávat najevo, jaký jste idiot a ignorant, když nejste schopni přečíst ani dvacet knih, které si můžete sami vybrat a máte na to prakticky čtyři roky. (Nebo minimálně celý čtvrťák.

Asi nejvíc mě ale naštval spolužák, co maturuje se mnou z fyziky, ještě před nedávnem nebyl schopen dobře popsat volný pád a přidal pěkné fotky, jak paří. Normálně by mi byl úplně ukradený, ale když máte angínu a vysoké horečky, tak vás to už pěkně naštve. Protože ano, mé zlé předtuchy se vyplnily a já dostala další antibiotika. Jen z důvodu, který jsem nečekala. 

Bohužel, mít angínu čtrnáct dní před maturitou není tak zlé, jako když ji máte týden před akcí, na kterou se těšíte celý rok. Před Světem knihy. Já se tam vážně tušila (a nutně jsem potřebovala pár knih), těšila jsem se na letošní famfrpál a vůbec celou atmosféru. Těšila jsem se, že si na chvíli odpočinu od učení a strávím pěkný den v Praze. Merlinužel, angína (čtěte rodiče) řekla ne. Uznávám, cestovat s antibiotiky týden před maturitou na místo s obrovskou koncentrací lidí je poněkud... pitomé. Zvlášť když imunitu máte slušně zeslabenou už asi měsíc. 

Na druhou stranu, pokud to mám brát z té lepší stránky, neutratila jsem nehorázné peníze za knížky (zvlášť když mám přislíbeno, že škola bude dávat knižní poukázky po maturitě... loni jsem si přišla jen za samé jedničky a SOČku v celostátním kole na slušnou hromádku). Něco jsem ale přeci jen utratila, když jsem podpořila printintin na Startovači a objednala si pár sešitů (má další slabost, přiznávám). (Mimochodem, podpora běží už jen do zítřka, kdybyste někdo chtěl sešity, které vypadají naprosto božsky.)

Pokud bych mou neúčast na Světě knihy měla brát z té horší stránky, už od čtvrtka všude spamovala různá nakladatelství. (A teď ještě přijdou knižní blogy.) Vcelku mě to mrzí, protože letošní ročník vypadal ještě lépe než ten loňský. Ale co, o to víc se těším na příští rok, kdy by se mi i díky studiu na vysoké (pokud odmaturuji, že) mohlo poštěstit tam být na víc dnů. Pořád je na co se těšit.

Aktuálně mám krásnou vyhlídku na to, že by mi zítra mohly přijít výsledky didaktických testů (a možná i slohovky, pokud Cermat dá). A že mě čeká poslední týden intenzivního učení, kdy přečtu maximálně Hamleta, R.U.R., Máj a Kytici. (Ale dnes jsem si z knihovny přinesla pěknou kupičku čtení pro čas, kdy to budu mít za sebou.) A pak mě čekají ty dva dny, čeština v pondělí a matika a fyzika v úterý. Jsem z toho zatraceně nervózní, ale přijde mi, že existují i mnohem horší věci než jedna maturita. Třeba zkoušky na vysoké

Mějte krásný květen a užívejte si počasí, protože někteří jsou zavření doma. (Venku se sice učí hezky, ale prý antibiotika... Takže mám prý smůlu.

středa 3. května 2017

O sebereflexi a vlastní chybě

Původně jsem si říkala, že další článek v tomto mém malém doupátku bude o čtení starých knih, který jsem napsala přesně před měsícem. Nebo o mé malé posedlosti o knižních sériích, ale nu, občas se můj mozek rozhodne jinak.

Upřímně, nejsem osoba, která se příliš naštve. Možná za moji dnešní náchylnost může i fakt, že jsem dnes psala didaktický test z českého jazyka (přišla o dva body, zřejmě, ale jedna chyba je tak nesnesitelně debilní, že si ji budu vyčítat ještě dlouho), bolí mě v krku a zítra jdu na kontrolu k doktorovi a obávám se toho, abych nedostala další antibiotika. K tomu bych se měla učit na ústní, ale kdo by to řešil (ok, před chvíli jsem počítala pár hyperbol, ale nechci vypadat jako moc velký šprt). 

Abych se ale dostala k jádru pudla. Už nějakou dobu se pohybuji v jisté skupině Knižní blogeři, což je taková menší sekta - asi jako všechny facebookové skupiny. Už kdysi dávno jsem byla ve skupině, která této předcházela, přispívala tam s několika blogy (víceméně úspěšně) a nějak tam fungovala. Občas ji kompletně ignorovala, poslední dobou ji projížděla... a taky se děsila.

Děsila jsem se toho, že ty řeči o knižních blogerech, na které narazíte v jiných čtenářských skupinách (např. Literární s(n)obi) jsou dost pravdivé. 

Víte, už dost dlouho vím, že jakákoliv skupina je šíleně různorodá a mezi autory jedné věci najdete jak rozumné autory (kteří vám za konstruktivní kritiku zlíbají ruce), tak i ty, kteří se při každém náznaku nesouhlasu zcela nafouknou a urazí se. Psala jsem fanfiction v různých fandomech, měla blogy na různá témata, tak vím, o čem mluvím. Tito lidé jsou všude. Patří k jakékoliv uzavřené skupině se společným zájmem.

Poslední události mě ale spíše přesvědčují o tom, že v té jisté zmíněné facebookové skupině ti druzí převažují. Nechci dělat to, co dělají mnozí - přeci jen, sama bloguji, sama jsem kdysi měla recenzní výtisky a sama jsem psala ty šílené úvodní přehledy, které jsou u recenze totálně na nic - tedy říct, že všichni knižní blogeři jsou na nic. Ne, jsou mezi nimi i schopní lidé, kteří ví, o čem píší, kteří se v knihách vyznají neuvěřitelným způsobem a mají načtené ohromné množství knih (čímž nechci říct, že knihomol je ten, kdo toho přečte nejvíc - ale počet přečtených knih se prostě na vás projeví, to je holý fakt)

Pak tam jsou tací, co nepíší tak dobře. To se stává, nikdo nespadl z nebe už s tím, že by vše uměl. Někteří se poučí, zlepší se, když mají dost štěstí, tak jim poradí i někdo zkušený a oni lépe ví, v čem se zlepšit. Ale jsou i tací, co se zlepšit nechtějí, na každou kritiku dští téměř síru, a tak v jejich případě všichni ostatní raději mlčí. 

Víte, on asi i existuje skutečný, opodstatněný důvod, proč se jiní čtenáři koukají na knižní blogery skrz prsty. Některé důvody příliš neuznávám (je ale pravda, že pokud čtete beletrii, která pak sklízí ocenění, moc vás neochromí skupina náctiletých osob, které většinou píší o young adult), některé poslední dobou už ano. 

chápu, že některé osoby nemají příliš pěkné vyjadřování. Že nejsou příjemní. Že jsou třeba cyničtí, ironičtí, sarkastičtí, zatraceně nepříjemní a vy máte chuť je praštit žehličkou. Nemusí být ani takoví ve skutečnosti, mohou se tak zdát jen na facebooku, to se stává. Pravda je taková, že nepovažuji za pěkné, když takové lidi vyhodíte ze skupiny, protože v kostce mají jiný názor než vy a narušují "pohodovou náladu" ve skupině. Víte, spoustu lidí jim radí, ať to ignorují, když se jim to nelíbí. A proč vy neignorujete jejich názory, když s nimi nesouhlasíte?

Samozřejmě, můžete to označit za hate, což je v dnešní době šíleně moderní. On vlastně jakýkoliv nesouhlasný názor je hate. Problém je, že když jdete s kůži na krk, vždycky riskujete. Riskujete, že se to někomu nebude líbit, že vám napíše, že je to hnusné a tak podobně. Nejjednodušší řešení je pomyslet si něco o dotyčném, případně ho požádat o to, aby to vysvětlit proč. (Poznámka: V té diskuzi bylo vysvětleno, proč se dotyčným dvěma ta osoba, co veřejně a dobrovolně publikuje na youtube, nelíbí. A opakování slov a nulová hodnota celého videa mi přijde jako něco, co zkritizovat můžete.)

Internet není sluníčkový. Všichni vám nebudou říkat, jak píšete skvěle, protože to nemusí být pravda (i když třeba máte hromadu recenzních výtisků a kamarádky vám ten blog chválí). Nevím, jak se stalo, že tolik lidí najednou pozbylo sebekritiku. Vždy jsem si myslela, že člověk sám je sobě největším kritikem, ale postupně poznávám, že to u některých asi až tak moc neplatí. 

Pokud se chcete zcela vyhnout tomu, že o vás někdo prohlásí, že neumíte psát, nejde vám to a tak podobně, nepublikujte veřejně. Nechoďte s kůží na trh. 

Pokud se vám nelíbí něčí názory, fajn, zhluboka se nadechněte. Přečtěte si jeho argumentaci, jestli dává smysl. (V tomto případě mi smysl dávala.) Zeptejte se třeba, proč si to myslí. Nemusíte se hned ptát, co dokázal on. Nemusíte se do něj navážet s tím, že on jen kritizuje. Pokud se nechcete ptát, zhluboka se nadechněte. V duchu ho třeba pošlete do prdele, ale na něj nereagujte. Nechte to plavat.

Protože jinak se taky může stát, že to vy budete za idiota. 

A taky za náctileté ubrečené slečinky, co nepřijmou žádnou kritiku.