čtvrtek 25. května 2017

Zibura aneb Cesta tam a zase zpátky

Nemám příliš v oblibě různé facebookové fenomény a podobné záležitosti - takové ty věci, které se líbí přátelům a vám vyskakují na zdi. Nicméně, občas se stane, že se takhle dostane i k zajímavým osobám. A příběhům.

Ladislav Zibura je člověk, který zmíněnou sociální síť u jisté skupiny uživatelů téměř ovládl. Svědčí o tom fakt, že i moje sestra, co vůbec nečte, ho zná. A i když o něm píšu na svém knižním blogu a napsal dvě knihy, nevím, zda ho lze označit jako spisovatele. Něco takového mi u jeho osoby totiž přijde příliš obyčejné. Pokusím se ho ale pojmenovat jinak: cestovatel, blázen, člověk, co má občas neuvěřitelné štěstí; poněkud nepraktický člověk; někdo, kdo má neuvěřitelné štěstí na neuvěřitelné příběhy, které rád vypráví. 

Znalý pravidel svého cestovního pojištění jsem se rozhodl zavolat ještě do pojišťovny. Zásady spořivého člověka mi velely drahý mezinárodní hovor zkrátit na úplné minimum. "Dobrý den, Ladislav Zibura. Jdu Tureckem, včera jsem byl na oslavě konce ramadánu, tam se střílelo a já teď potřebuju do nemocnice," vychrlil jsem na operátorku. "Proboha, potřebujete zavolat sanitku?" zeptala se zděšeně. "Ne, to je dobrý, dojdu to pěšky," odvětil jsem. "A jak to máte daleko?" zajímala se. "No, asi devadesát kilometrů."

Kromě toho, že své příběhy zprostředkovává prostřednictvím sociálních sítí (nedávno se přidal i na instagram, kam aktuálně dává fotografie ze své cesty po Gruzii), napsal už o svých cestách dvě knihy. 

40 dní pěšky do Jeruzaléma popisuje putování do Jeruzaléma - respektive cestu Tureckem a Izraelem. (A let z Turecka do Izraele.) Tato kniha je skutečně členěna na jednotlivé dny a svým stylem připomíná soukromý deník. Přiznávám se, že jsem ji četla jako druhou v pořadí - i když se jedná o autorovu prvotinu - a oproti knize, ke které se dostanu za chvíli, mi přišla poněkud slabší. Je stále vtipná - jako celý Zibura - ale vzhledem ke zvolené formě jsem měla dojem, že tam bylo až příliš vaty. Na druhou stranu se našlo více prostoru na nejrůznější filozofické úvahy - spojené i s aktuální situací v této oblasti - a i když mě příliš nezaujaly (obecně mám na danou problematiku jiný názor), věřím, že se někomu jinému skutečně zalíbí. 

Pěšky mezi buddhisty a komunisty se zabývá cestou Nepálem a Čínou. Připravte se na vysoké hory, nedostatek kyslíku, přívětivé místní obyvatele, pandy i čínskou policii. A pokud vám v názvu nesedí buddhisté - Nepál je přeci hinduistická země - vězte, že je to poněkud normální. Autor si totiž o zemích, kam míří, příliš informací nezjišťuje, což pak dopadá vtipně. 

Přestup se díky řidiči zdařil a já z dalšího autobusu vystupuji před největší chovatelskou stanicí pand na světě. Je to malý krok pro člověka, ale velká facka do tváře pro lingvistiku. Na slova jsem totiž definitivně rezignoval a používám jen ruce v kombinaci s výrazem opuštěného štěňátka. Vzhledem k tomu, že v Číně psy občas jedí, působím nejen smutně, ale také chutně. 

Kromě toho, že Zibura je neskutečně vtipný - kromě vlastních příhod je umí skvěle podat a vás tím okamžitě rozesmát - ukazuje i vlastní krásu cestování. A to cestování, které vám nikdo neřídí, bez cestovní kanceláře, bez plánu, bez zarezervovaných hotelů (i v zemi, kde se vám to velmi hodí). Mluví o chůzi pěšky, o místních lidech - a odkrývá krásu, kterou při pohledu na nejznámější památky prostě neodhalíte. 

Druhá rána osudu mě postihla v Berlíně. Tam jsem triumfálně vytáhl mapu zakoupenou ve slevě v antikvariátu. Bohužel se ukázalo, že na ní chybí celý západní Berlín. Tento zážitek mě inspiroval k tomu, abych další pouť znovu podnikl bez mapy. 

Pravda, osobně bych se takto na cesty nevydala - jsem příšerně organizovaný člověk a nesnesitelně nervózní, když nevím, co, jak a kdy. Ale přiznávám, že při čtení jsem toho až litovala a dostávala chuť podniknout něco bláznivého. Pokud tedy chcete nakopnout, přečtěte si to. Třeba vás to inspiruje. 

(← Klikněte na fotku a zasmějte se.)

Obě knihy jsou také úžasně graficky zpracované - pokud si tedy první knihu pořídíte ve druhém vydání, s prvním nemám zkušenosti, ale obálka je v tomto případě poněkud vypovídající. První díl se pyšní komiksovými odbočkami, druhý pak barevným zvýrazněním různých zajímavostí a nádhernými ilustracemi. V obou případech je radost se na knihy podívat a obálky mi přijdou neskutečně krásné. (A jsou sladěné! Tedy automaticky potřebujete obě dvě.) 

Závěrem - není to žádný román. Je to psané čtivě a poutavě, ale nehledejte v tom složitosti. Občas naleznete hloubku na neočekávaných místech, zajímavé postřehy a myšlenky. Kromě toho, při čtení nepijte a nejezte. Pro jistotu. I když je pravda, že pokud vyprsknete smíchy a budete mít mokrou knihu, nic si z toho nedělejte. Výtisk, který autor aktuálně tahá s sebou po Gruzii už dopadl mnohem hůř. 

Četli jste Ziburu? A co vůbec vy a knihy o cestování? Čtete je rádi, máte nějaké zajímavé tipy? :)

3 komentáře:

  1. Ziburu jsem nečetla, ale viděla jsem jeden díl ze Show Jana Krause, kde byl hostem a docela mě zaujal. Jsem strašně náchylná na tyhle bláznovské vize, jakože jdeš za nosem a spíš pod širákem a jíš borůvky a občas zaklepeš u cizích lidí. Jenomže asi bych se do toho taky nikdy nepustila - nejsem dost odvážná, dost silná a dost bláznivá. :D

    Nicméně tyhle knížky by mohly být pěkné, už proto, že říkáš, že jsou vtipné. Už jsem dlouho nic pořádně vtipného nečetla. Milého, hezkého, úsměvného ano, ale že bych se vyloženě řehtala.. Takže si to asi dám na to read list.

    Hm, já a knihy o cestování. Popravdě mě teď moc žádná nenapadá. Četla jsem pár průvodců, třeba průvodce po Itálii byl fakt husťáckej. A taky mě bavil Stoletý stařík, ten se toho nacestoval.. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pak byl taky skvělý v AZ-kvízu, kde se náhodou setkal s kamarádem, a tak to taky dopadlo. :D

      To já si to také nechám ujít. :) Stoletého staříka si chci přečíst už dlouho, a pak jsem ještě uvažovala o cestopisech od Čapka - ale co vím, tak ten preferoval opačný přístup - co nejdřív si o dané zemi zjistit dopředu. :D

      Vymazat
  2. Krásný článek, který naprosto vystihuje i mé pocity se setkáním s jeho tvorbou :) je krásné když si člověk ze sebe dokáže takhle veřejně udělat legraci a na nic si nestěžuje ... zpočátku mne jeho knížky moc nezaujaly, ale musím uznat, že později jsem musela změnit názor :)

    OdpovědětVymazat