pátek 30. června 2017

Měsíční čtení #Červen

Trochu se mi nechce věřit, že už sem na blog dávám druhé měsíční shrnutí. V duchu jsem se obávala toho, že mi nevydrží ani jeden a teď se blíží třetí a pořád to funguje. A to je přeci jen super. (Dobře, i když ty události, kterých se nejvíce obávám, ještě nenastaly. Jako můj nástup na vysokou.)

Červen byl první měsíc mých prázdnin. Začala jsem chodit na novou brigádu, oslavila devatenácté narozeniny. Užívám si zaslouženého volna a upřímně, snažím se dělat vše proto, aby mě jako mé skoro každé další prázdniny nezačaly nudit. Nicméně, je to za mnou a já mám pořád dost restů, i když musím uznat, že knižní nejsou (snad až na to, že jsem si stále nepořídila novou Temnářku). Abych tu ale nemluvila pouze o své osoba (to je účel jiných článků), vrhla bych se už na knihy, které jsem v červnu přečetla.

Na rozdíl od května se mi podařilo splnit mou osobní výzvu, která se týká cizojazyčných knih - každý měsíc alespoň jednu knihu v angličtinu a němčině. Anglicky jsem četla Animal Farm. Od Orwella jsem do té doby četla jen 1984 (a to také vcelku nedávno a česky), a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Rozhodně to nebyla špatná volba. Ta knížka je sice děsivá a po dočtení se nebude cítit dvakrát nejlépe (zvlášť když se pak podíváte na aktuální volební preference), ale je to něco, co by si měl přečíst každý. Německy jsem přečetla 22 böhmische Legenden. Sbírka krátkých legend o zajímavých místech naší země - to vše psané jednoduše a srozumitelně, což je něco, co se svojí němčinou skutečně potřebuji. Bylo to milé a zajímavé, zvlášť když jsem osoba, co mnoho pověstí nezná. 

Pokračovala jsem také ve čtení Zeměplochy, kdy jsem přečetla další tři knížky. Těžké melodično, další kniha ze série o Smrťovi - upřímně, asi má nejoblíbenější. Smrtě zbožňuji - i když to zní divně - a i když jsou některá úmrtí smutná, on tomu svým chováním dodává takový... mírně vtipný nádech. A rozhodně pak víte, že vaše mrtvá postava je v dobrých rukou. Zajímavé časy mě zase přinesly zpět za Mrakoplašem. A do míst, kam zatím série nezavítala - na Vyvažovací kontinent, do domova Dvoukvítka. Do domova, který drahý Pratchett znovu zneužil k tomu, aby tak trochu zparodoval náš vlastní svět. Podobně tomu bylo i u Maškarády, kdy se čarodějky podívaly na operu. Vážně to stálo za to, a pokud jste Zeměplochu ještě nečetli, napravte to. Je to sice šíleně dlouhá série, ale samotné knížky jsou kratší a není problém přečíst jednu za den. Navíc jsou vtipné, boží a vůbec. 

Poslední knihou, kterou jsem přečetla, je Valhala, o které jsem už i psala. Technicky vzato se jedná o šest knih a ne o jednu (což mi docela zvyšuje počet přečtených knih), ale zase počet není vše. Bylo to skvělé čtení, a i když jsem s ní strávila prakticky celý měsíc, nebylo to nijak otravné ani zdlouhavé - spíše příjemné, občas trochu šílené a strašidelné, ale rozhodně dobré. Ostatně, i tak jsem o knížce psala v recenzi, a pokud si ji přečtete (a případně okomentujete) budu jen a jen ráda. 

Na konci měsíce jsem také začala číst Plíseň - pokračování Ódinova dítěte - ale ještě jsem ji nedočetla, a tak o tom až příště. Ještě dřív ale patrně zveřejním svůj čtecí seznam na červenec a srpen - mé letní plány, i když je pravda, že ne vždy se jich držím. Prostě občas na to nemám náladu, tak proč se tím trápit, když můžu číst mnoho jiných skvělých knih. :)

Co jste v červnu četli vy? A jak si vůbec užíváte tohoto krásného měsíce? :)

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)

úterý 27. června 2017

Valhala

Občas se mi stane, že mi někdo doporučí knihu a já na to nezapomenu. Říkám občas - protože pokud si to někam nenapíšu, většinou se mi to vytratí z hlavy. Tuhle knihu jsem si ale nikam nepoznamenala, jen jsem o ní věděla - dokonce i to, že ji mají v naší knihovně. Tedy měli by mít, ale víte, jak to chodí. Teprve nedávno jsem si povšimla, že v polici s tituly z oblasti fantasy a sci-fi se ukrývá i podezřelý svazek s povědomým jménem. Nezaváhala jsem a knihu jsem si vypůjčila.
Jednalo se o Valhalu - souhrnné vydání šesti knih z pera Františka Novotného. To, že se jedná o celý šestidílný románový cyklus, poznáte na první pohled - tisíc stran, rozměr zhruba A4. Prostě kniha, kterou s sebou na výlety tahat nebudete (a když si budete číst venku a držet ji nad obličejem, za chvíli neucítíte ruce). 

Pokud se ale nenecháte odradit velikostí a délkou (ostatně, taky nemusíte hned sahat po této variantě a místo toho si opatřit samotný první díl: Dlouhý den Valhaly: Meče a prsten), dočkáte se zasloužené odměny v podobě příběhu, který vás jen tak nepustí. Dostanete se do spáru vyprávění o Valhale - o mytickém světě ze severské mytologie, potkáte Ódina i jeho protivníka Súrta, nemluvě o chytráckém Lokim, dracích, trpaslících a valkýrách. Do tohoto světa se propadnete spolu s rytířem von Gallwitzem, pilotem z první světové války, který je tam odnesen jako padlý hrdina. A jeho život smrtí rozhodně nekončí - nebo alespoň ne tou, která ho zastihla jako pilota německé armády. Nicméně příběh se netočí jen kolem soubojů dvojplošníků s draky nebo intrik severských bohů - postupně se děj přesouvá na zem, do reality, kde nacisté vyhráli druhou světovou válku. I přes to se ale potkáte s neuvěřitelným množstvím reálných historických postav - a důležité události se často odehrávají ve stejném čase jako ty z naší reality. 

To není možné, to není možné, vířilo mu v hlavě stále dokola. Není přece možné, aby existoval svět, kde národ, jenž zrodil Beethovena, Schillera a Kanta, vyhladil stovky milionů lidských bytostí jako oběť démonům. Ze světa přece nelze vyhnat Boha a ponechat jenom pekelné síly, aby mu vládly. A hlavně, není možné, aby jakýkoli svět vznikl z nočních můr. 

I když se kniha řadí do okruhu fantasy/sci-fi literatury, skrývá v sobě mnohem víc. Kromě zajímavého (ale zároveň děsivého) světa s fantastickými tvory ukrývá určitou autorovu filozofii a náhled na svět. A jak se u historických knih říká, že popisují dobu, ve které byly napsány, a ne tu, o které píší, i zde to platí. Na druhou stranu, i na tohle si počkáte - autor postupně odhaluje nitky osudů i intrik hlavních hrdinů, motá je dohromady, hraje si s časem. Hlavní hrdinové se postupně střídají, stejně jako tak úhly pohledů - jeden okamžik postupně uvidíte očima několika postav, občas potkáte někoho naprosto nového, vedlejší postavu, která vám najednou převypráví celý svůj životní příběh. 

Z jedněch toulek pak Váli donesl zbroj valkyrji, kterou vlastnoručně vyrobil v polní huti kdesi uprostřed vnitrozemských hor. Horní díl tvořily puklice, jež kryly ňadra. Byly opatřeny hroty a pospojované kovanými řetízky jak mezi sebou, tak vzadu na zádech. K ramínkům z černé kůže byly nanýtovány ocelové nárameníky, každý se třemi kovanými hřeby, směřujícími od šíje. Další řetízky propojovaly horní díl zbroje s dolním, který tvořil opasek z černé kůže, na němž jako skládaná sukénka byly zavěšeny železné pláty. Oděna v tuto zbroj pak Váliho, jehož všichni pokládali za dobrotivého a poněkud přitroublého Ódinova syna, bičovala důtkami nebo ocelovým prutem tak dlouho, dokud zkrvaven nepadl k jejím nohám a pak, na vrcholu extáze se nad ním rozkročila, aby ho triumfálně pomočila tímto aktem demonstrovala svoji absolutní moc.

Autor místy dost šokuje a několikrát mi přišlo, že kniha je zcela a naprosto šílená. Crazy. V dobrém slova smyslu. Občas netušíte, co se přesně stalo, co to sakra, ale vše se postupně objasní. Dojdete ke zdánlivé skutečnosti. I díky tomu vás to nebude nudit, protože je to místy zatraceně šílené. Občas také zvrhlé a úchylné - nicméně ne z toho důvodu, aby si autor zvedl čtenost či proto, aby to tam prostě bylo. Ono to tam patří a o to víc je to děsivé. Přesně to zapadá do autorova světa a nebýt určité krutosti, zvrhlostí a podobných záležitostí, nebylo by to ono. 

Celkový styl psaní je o něco náročnější, než je u podobných knih běžné - alespoň mi to tak přišlo a chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykla. Nepovažuji to ale za nic špatného, spíše naopak. Delší popisy, cizí jazyky, neologismy... K tomu pak například výklady z Knihy proměn I-ťing, což je zas orákulum a příspěvek další mytologie. 

Pršelo a chladný vítr hnad dešťové kapky uličkou.
Wiener se cítil trapně a nevěděl, jak se rozloučit, mezi studenty matematiky příliš dívek nebylo.
O půl hlavy vyšší Cindy mu ušetřila rozpaky.
"Jestli máš doma koupelnu s teplou vodou, tak se s tebou vyspím," pravila prostě a zimomřivě se otřásla. "Máš snad svůj pokoj, ne?"
"Mám vlastní byt," vyhrkl.
Ježíši Kriste a generále Jacksone, kdyby ho tak slyšel a viděl Condon. Nebo kdokoli ze sanhedrinu.

Shrnout tuhle knihu je vážně těžké - také je to spíše jedna celá série - nicméně vězte, že i když je to čtení na delší dobu a sama jsem s ní strávila krásný červen, stojí to za to. Ta kniha má vše, co od zástupce fantasy literatury můžete čekat - draky, mytologii, propojení s reálným světem i filozofický přesah. Přesto vás nikdo nepřipraví o bitvy, o lásku, o smrt hlavních postav a neuvěřitelné dějové zvraty. Je to tlusté, je to dlouhé, občas vás to bude děsit, ale odměna, kterou za svou odvahu obdržíte, je skutečně krásná. A pokud si netroufáte rovnou na celou Valhalu, vždy můžete zkusit jen první díl - Dlouhý den Valhaly: Meče a prsten. (A na rozdíl ode mě pak v knihovně nebudete vracet několik jiných knih do polic, abyste to vůbec odtáhli domů.

Znáte Valhalu? Četli jste? Co na ní říkáte? :) 

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)

čtvrtek 22. června 2017

Výletování: Karlštejn a Velká Amerika

Jak už jsem naznačila na sociálních sítích (nebo spíše přímo napsala), vyrazila jsem o víkendu s R. na výlet. Měla jsem volno na brigádě, neboť tento víkend jsem si už na začátku měsíce označila jako dny, kdy nemůžu - nevěděla jsem, jestli náhodou nepojedu na celostátní SOČku (a jak vidno, nejela... sice jsem postoupila do licitace a porota se tvářila, jako kdyby mě v tom celostátním také ráda viděla, ale co je to platné, když v licitaci nepostoupila z fyziky žádná práce). Nicméně, tohle k článku nepatří - mé naštvání z průběhu a struktury SOČ si můžu vybít v jiném článku, že. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na výlet - první nápad byly Kladruby (hřebčín!), nicméně jsme zjistili, že dopravní spojení je poněkud mizerné... Nakonec jsme se rozhodli pro výlet na Karlštejn - a do blízkých lomů.
Je pravda, že jsem na začátku netušila, jak moc oblíbená trasa to je - dobře, u Karlštejna mě ta šílená fronta ani dopoledne nepřekvapila. Část cesty k lomům jsme pak šli s R. tak, že jsme sotva někoho potkali. Nicméně u Velké Ameriky zjistili, že těch lidí je tam vcelku dost - ne že by mi to vadilo, ale na několika místech jsou cestičky lemující lom skutečně úzké, nicméně se nejednalo o nic, co by se nedalo zvládnout (a v křoví jsem taky vyloženě neskončila).

Dovolím si toto dále nepsat jako holý popis cesty - taky jsme podstatnou část dne strávili ve vlaku, kdy jsme s R. oba četli Zeměplochu - ale spíše dojmy a fotky. (On by tu slohovku taky nikdo nečetl.)
Dopoledne bylo zataženo - ale hezky. Trochu foukalo, ale žádný déšť, před kterým mě rodiče strašili. Pro mě ideální počasí na výlet, protože jít někam ve vedru je to nejhorší, co vás může potkat.

Prohlídku Karlštejna jsme vynechali úmyslně - kombinace výše vstupného a dlouhých front. A také toho, že i když mám ráda historii, nikdy jsem prohlídky příliš nemusela. Sice se občas něco zajímavého dozvíte, ale osobně si to radši prohlédnu zvenku, a pak se vydám dál, na další výlet.



Z Karlštejna jsme šli do Mořiny - po silnici, ale při zpáteční cestě nám došlo, že jsme vlastně možná mohli zabočit a dostat se tam i tak. Na druhou stranu, nebylo to žádná vytížená trasa a luk a zeleně jsme si pak užili až až.

Zbožňuji vlčí máky. Vážně. (Akorát si pak vždy vzpomenu na jednu písničku, kde se zpívá: "Na francouzských pláních vlčí máky kvetou..." a je mi trochu smutno.)




Postupně jsme prošli okolo několika lomů - kromě Velké Ameriky (prostřední fotka), pak i okolo lomu Mexiko (třetí fotka) a Malé Ameriky. Pěkná procházka, navíc se odpoledne udělalo pěkně - občas vysvitlo sluníčko a s občasným větrem bylo skutečně příjemně. Jinak, jak velí cedule na první fotce - po celé trase jsou zábrany, které sice překonáte snadno, ale pro nás byla samotná výška dostatečným argumentem pro to, abychom k okraji nelezli. I tak je tam dost vyhlídek, ze kterých se pěkně pokocháte - a pak radši do bezpečí, když se třeba jako já bojíte výšek. 



Od lomu jsme zamířili zpět na Karlštejn, okolo Dubu sedmi bratří (taky vám ta pravá větev připomíná mrtvého jelena?) - k lomu se tak dostane i opačnou cestou, ale musím říci, že takhle nám to s přítelem vyhovovalo - a taky jsme se potřebovali dostat zpět na vlak.

A jak jste trávili víkend vy? :)

pondělí 19. června 2017

Pár tipů na letní čtení v angličtině

Blíží se léto - čas nových zkušeností, nových věcí, experimentů i neskutečné pohody. Máte více volného času - zvlášť pokud chodíte do školy - a můžete zkusit něco, na co byste jinak neměli čas. Třeba čtení v angličtině. Ať již poprvé, nebo poněkolikáté, čtení v cizím jazyce je něco skvělého - čtete a k tomu se zlepšujete. Pro mě osobně dost zábavná forma učení. :)
Často se ale setkávám s dotazy, co vlastně číst - především na začátečnické úrovni, ale občas i na ty vyšší, neboť inspirace není nikdy dost. Dovolila jsem si tedy napsat tento článek - několik tipů na knihy, které jsem v angličtině četla a které mě zaujaly. Snažila jsem se vybrat různé úrovně angličtiny i různé žánry, aby si každý mohl vybrat něco, co by mu sedlo. :)

Harry Potter je taková klasika, kterou věčně někdo doporučuje, pokud si chcete něco přečíst v angličtině. Má to ale několik háčků. Rozhodně to není věc, kterou byste měli začít, pokud jste ještě v angličtině nic nečetli. Zkuste nejdřív nějakou zjednodušenou četbu (pokud si nejste jistí, zkuste si přečíst kus Pottera a uvidíte). Potom, rozhodně se u něj hodí, pokud ho máte v češtině dobře načteného - alespoň co se týče různých pojmů. Možná si nezapamatujete, jak se anglicky řeknou všechna kouzelnická zvířata a podobně, ale dle situace díky načtení rychle pochopíte, o co vlastně jde. Doporučuji také jet od prvního dílu - i z jazykového hlediska mi přišel lehčí, než ten poslední. Nehledě na všechny ty termíny a přeložená jména.

Pokud chcete něco z fantasy, ale ne zrovna jednoduchého, můžete zkusit Armageddon Rag. Je to jedna z těch méně známých knih George R.R. Martina. Ve své době to byl neúspěch, co se týče ekonomické stránky, a tak se autor vydal na cestu psaní scénářů. Jinak je to ale zajímavá kniha, pochvalně se o ní vyjádřil i Stephen King. A upřímně trochu ujetá. Zajímavá hudební skupina, divoká 60. léta v Americe, temné fantasy, nějaká ta vražda... Nic pro začátečníky, ale za přečtení to stojí.

Sice nejsem milovnice Young Adult, ale i tak se občas něco z toho žánru přečtu. Třeba Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe - milá kniha, s lehkým nádechem LGBT - ale nic hrozného. Přišlo mi to spíše dost milé, dojemné a zajímavé. Příběh o dospívání dvou kluků, kteří to nemají zrovna jednoduché. Je to smutné i veselé, ale věřím, že se vám to bude líbit. Že vás to pohltí a nepustí.

Hodně lidí chce v angličtině číst klasiku. Což není nic jednoduchého a rozhodně to nedoporučuji, pokud se čtením v cizím jazyce teprve začínáte. Je ale pravda, že není klasika jako klasika a i tady se najdou jednodušší výjimky. Třeba The Great Gatsby byla jedna z prvních knih, které jsem v angličtině četla. Přiznávám, nezaujala mě. Příliš se mi to nelíbilo, i když uznávám, že celková symbolika v knize je skvělá - ale jinak, ne. Na druhou stranu vím, že je to kniha, kterou mnoho lidí rádo má, a proto ji tady zmiňuji (ostatně, Utrpení mladého Werthera také hodně lidí chválí a pro mě to bylo utrpení největšího kalibru). Jednoduchý mi taky přišel Sherlock Holmes. Dostala jsem se k němu náhodou, kdy mi mamka koupila dvojjazyčné vydání - po chvíli čtení jsem zjistila, že originál je jednodušší než překlad (ten byl staršího data). Chvíli se sice možná budete potýkat s některými slovíčky, ale nejedná se o nic hrozného. Doyle píše srozumitelně, jednoduše a jde často přímo k věci - také je to detektivka, tam o ozdobné přívlastky nejde. 
Pokud chcete něco těžšího, zkuste Hemingwaye. Sama jsem si ho vzala jen zkoušku a naprosto mě ohromil. Jeho díla mi v originále přijdou mnohem lepší než v překladu. Více tam vyniká strohost, metoda ledovce, i pocity. Nějak jsem se v tom v češtině nenašla - i tak se ale jedná o skvělá díla - a angličtina tomu u mě dodala nový rozměr. 

Populárně-naučná literatura není často jednoduchá ani v češtině, a tak se tady skutečně jedná o kategorii pro ty, kteří nějaké zkušenosti mají - a k tomu se o danou problematiku zajímají. Alan Turing: The Enigma je životopis anglického matematika, který se významně podílel na prolomení nacistické šifry (či spíše porážky jejich šifrovacího stroje). Tento zakladatel moderní informatiky ale neměl osud válečného hrdiny - byl homosexuál a v padesátých letech byl za to stíhán. I proto se tato kniha od Andrewa Hodgese stala předlohou pro film Imitation Game, který vřele doporučuji. Je pravda, že některé věci si tvůrci dost přibarvili - ale i tak se jedná o pěkný snímek a jako bonus tam Turinga hraje Benedict Cumberbatch. 

Na závěr - sci-fi. V tomhle žánru mám sice mezery i v češtině, ale i tak po něm občas sáhnu i v angličtině. Přesněji řečeno, po knihách ze světa seriálu Doctor Who. Knihy to jsou veskrze jednoduché, odpočinkové - ideální pro procvičení angličtiny, zvlášť když postavy znáte z obrazovky. Doporučím například 12 Doctors, 12 Stories - sbírku povídek, kde každý Doctor má tu svou; Winner Takes All s Devátým Doctorem, Engines of War s Válečným a Silhouette s Dvanáctým. Je také pravda, že tyto knihy začaly vycházet i v češtině - upřímně ale nejsem dvakrát spokojená s překladem a rozhodně to není nic, co by se v originále nedalo zvládnout - zvlášť když seriál sledujete v originále/s titulky. :)

Upřímně doufám, že vás alespoň něco zaujalo. Čtení v angličtině rozhodně má smysl a sama jsem zdárný příklad toho, jak se člověku může díky čtení změnit přístup k cizímu jazyku. Postupně se učíte slovíčka, ale i gramatiku, větné konstrukce a podobné záležitosti. Vnímáte jazyk jinak než z učebnice a to formou, která může být neuvěřitelně zábavná a poutavá. :) Pokud vám to nepůjde, nevěšte hlavu. Vraťte se, zkuste něco lehčího, po čase to půjde samo. Nesnažte se vyhledávat každé neznámé slovíčko ve slovníku - spíše přemýšlejte nad kontextem a situací. Zpočátku je to boj, ale pak to stojí za to.

Čtete v angličtině? Máte nějaké tipy, co si určitě přečíst? :)

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)

středa 14. června 2017

Fyzikální čtení #1

O fyzice čtu ráda - různé populárně-naučné knihy, z různých oblastí. Osobně se ale potýkám s tím, že na ně tolik knižních blogerů neupozorňuje (a možná ani nečte), což mi ale přijde jako škoda. Mnohé z nich jsou skutečně zajímavé, nejsou obtížné na čtení a kromě fyziky se dotýkají i jiných oblastí vědy a života. Rozhodla jsem se tedy vytvořit si rubriku, ve které budu krátce představovat knihy o fyzice, které jsem zrovna přečetla. Takové, které zaujmou i nefyzika. :) V prvním díle - krátká, jednoduchá a skvělá kniha o kvantové fyzice; a kniha, která si kromě složitých teorií hraje s filozofií a přivede vás na nejedny zajímavé myšlenky. 

Kvantová teorie nikoho nezabije
Na tuto knihu od Marcuse Chowna jsem narazila na fyzikálně-matematickém soustředění. Toho se, prosím, neděste, protože ji tam někdo četl ve volném čase - podobně jako já Zaklínače v takovém menším čtenářském kroužku. Autor se v ní zabývá aktuální fyzikou - respektive fyzikou, kterou potřebujete znát, abyste se alespoň trochu zorientovali v tom, co se aktuálně dělá (což je ale jinak šíleně široká oblast a poněkud pochybuji, že existuje někdo, kdo absolutně rozumí všemu).
Provede vás i oblastmi, které se normálně vyučují na středních školách - nicméně zcela pochopitelnou formou, bez vzorečků a zbytečných složitostí. Ukáže vám krásy speciální i obecné teorie relativity, krásu kvantové fyziky, kdy částice může existovat na dvou místech zároveň (toto myslím skutečně vážně). Prozradí informace o velkém třesku, který nebyl tak moc třeskavý, jak si můžete myslet.
Hlavní je, že to všechno podává neuvěřitelně srozumitelně a není to zbytečně složité. V porovnání s jinou četbou, například od Hawkinga, je to skutečně lehké. Na druhou stranu, ač kniha obsahuje slovníček pojmů (lehčích i záludnějších), nenaleznete v ní ilustrace, na které jsem v podobných knihách zvyklá (a tím lehce rozmazlená) - pochopíte to ale i tak - a celkově je to vážně čtivé, není to dlouhé a přečtete to skutečně za chvíli. I pokud vám fyzika nic neříká, ale chcete být v obraze, nebo vůbec nechápete, co se vám ta fyzikářka vlastně snaží říct, určitě neprohloupíte, pokud po této knize sáhnete. (A i pokud fyziku zbožňujete a víte, co je co, přečtěte si to. Protože je to skvělé čtení a kvantové fyziky není nikdy dost.)

Velkolepý plán
Možná vám ve škole přišlo divné, že některé poznatky pozorujeme pouze v určitých oblastech - případně i jejich platnost je dost specifická. Najednou se vám jeden svět rozčlení na mikrosvět; na svět, ve kterém se sami normálně pohybujete, a na svět neuvěřitelných objektů, jako jsou hvězdy a planety. K tomu ale i tak máte jen čtyři základní síly - a vám by se hodilo něco, co by jednotlivé teorie popisující různé systémy zapadly do jedné, souhrnné. A to je skutečně Velkolepý plán.
Knihu, kterou společně napsali Stephen Hawking a Leonard Mlodinow, vypráví o hledání teorie všeho. (Tak se mimochodem jmenuje i film vyprávějící o životě Stephena Hawkinga, který můžu jen a jen doporučit.) Potýká se s nejnovějšími teoriemi - ale také přemýšlí.
Není to čistá fyzika, je v tom skryto dost filozofie a přiznávám se, že mě to přimělo litovat, že jsem filozofii ve škole příliš nevnímala. Autoři sice popisují něco, co je skutečně moderní, pokrokové, ale i tak se vrací k minulosti. Přemýšlejí o fyzice, jejích zákonech, ale i o světě, ve kterém žijeme. Ukazují, že odpovědi se někdy ani dočkat nemusíme - třebaže bychom tím odkryli nejedno tajemství - a i tak nám to přinese nejednu užitečnou věc.
V porovnání s předchozí knihou se jedná o složitější čtení - i fyzika je zde vysvětlena srozumitelně, ale celkově se pohybují v takových rovinách, že vám do hlavy nasají nejednoho brouka. Osobně to nepovažuji za špatnou věc - přivedou vás k zajímavému přemýšlení. O tom, jak funguje celý náš svět, aniž bychom si to přímo uvědomovali (tedy pokud nejste ten typ lidí, co někde vidí duhu a řekne si: "Hele, disperze světla."). Není to něco, u čeho si odpočinete - je to něco, co vám toho vážně dost předá a přivede na zajímavé myšlenky. Na něco, o čem jste třeba sami ani nepřemýšleli.
Kromě toho je kniha skutečně krásně zpracovaná - plná fotografií, ilustrací a kreslených vtipů. A něco takového je vždy radost číst. 

Četli jste některou z nich? Nebo máte nějaké jiné oblíbené? Za tipy a názory budu jen a jen ráda. :)

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)

pátek 9. června 2017

Proč tak ráda čtu staré knihy

Když se porozhlédnu okolo sebe, většina lidí čte převážně nové knihy. Ty, co ještě voní víc tiskárnou než knihovnou, které mají málo recenzí a hodnocení. Podivuji se občas nad tím, kolik knihomolů sleduje, kdy co vychází – a to ne ve smyslu, že si v edičním plánu svého oblíbeného knihkupectví najdete něco zajímavého nebo nový díl rozečtené série. Ne, jsou lidi, kteří aktivně sledují vše (i když spíše jen ve svém oblíbeném žánru) a většinou je zastihnete pouze s úplnou knižní novinkou.

Rozhodně neříkám, že je něco takového špatně – naopak, řekla bych, že z nějakého ekonomického hlediska bude důležité, kolik výtisků se prodá hned po vydání knihy. Přeci jen, v tom období máte největší marketingovou kampaň (pokud ji vůbec vedete) a docela dost vám to o té knize a její oblíbenosti řekne. A díky tomu, že si tu knihu někdo koupí hned po jejím vydání, rychle ji přečte, a pak někam hodí její recenzi, se další lidé – ti, kteří neví, co kdy vychází, nebo prostě nečtou tolik novinek – k té knize dostanou. Rozhodně to není špatně, svým způsobem je to naopak záslužná práce. (Pokud jste měli po prvním odstavci nějaký pocit – rozhodně to nebyla kritika. Tenhle článek je skutečně tak egoistický, že vysvětluje, proč ty novinky nečtu já.)

Čtu hodně. To říkám na rovinu – nejen já, asi byste se divili, kolik lidí má nutkání mi to říkat (To si myslí, že já o tom nevím?) – a i když nemám nějaké širší porovnání, čtu víc knih než většina lidí, co znám. Čtu před spaním, čtu na cestách, čtu, když jsem nemocná, čtu, když se nudím, a tak dále… Problém je, že i když čtu tak moc, stále mám knihy, které jsem nečetla. Ten seznam mi visí na nástěnce – a není tedy nekonečný – ale stále na něm nové knihy přibývají – limitně se tedy blíží k nekonečnu. Nejde ani o knihy nové. Občas narazím na zajímavý titul, o kterém jsem možná někdy slyšela na hodině literatury, ale nedostala jsem se k němu/nezaujal mě/nedávala jsem pozor/vyučujícího mi znechutila. Občas narazím na zajímavou knihu, která se sice do hodin češtiny ještě nedostala, ale už to není novinka. Prostě nějaký starší titul, který všichni četli. Jenom vy ne. (Kvůli tomu taky vypadáte trochu jako exoti, ale to třeba u mě není nic neobvyklého.)

Problém ale taky je, že nejen že čtu knihy, ke kterým jsem se ještě nedostala, ale čtu i knihy, ke kterým jsem se už dostala. Jednoduše řečeno – mám v oblibě re-reading. (Aktuálně mám naplánované dva, a pokud o tom budu ještě chvíli uvažovat, tak se přidá další.) Trochu mě ale omlouvá, že většinu svých re-readingů provádím v situacích, kdy se mi konečně sejde celá série a já ji nutně potřebuji přečíst znovu, hezky najednou, bez přerušování. (Což bude vtipné, až dočtu Zeměplochu a jednoho krásného dne se dostanu k jejímu znovupřečtení.)

Dalším kamenem úrazu je moje neochvějná touha, že bych skutečně mohla být alespoň trochu dobrá v cizích jazycích a má tedy cenu si je procvičovat četbou. Zatímco s angličtinou nemám při čtení problém, němčinu čtu jako idiot. (V jedné ruce kniha/čtečka, v druhé slovník. Pro jistotu. Pro každé to blbé slovíčko, které vím, že znám, ale nemůžu si vzpomenout.) Ano, pomáhá to, ale aktuálně jsem na úrovni jednoduchých či dvojjazyčných knih (jednoduché dvojjazyčné knihy jsou nejlepší) – a věřte mi, většinou to žádné novinky nejsou. (A teď si vezměte, že se budu učit ještě rusky. Juchů.)

Ale asi nejzávažnější věc je ta, že jsem šíleně moc konzervativní osoba. Například, pokud si dávám kopečkovou zmrzlinu, vždy jedu podle tohoto schématu a objednám si první příchuť, kterou u daného stánku mají: citron – pomeranč – čokoláda – jahoda. Nejsem odvážná zkoušet nové věci a nemám ráda, když se spálím. A vzhledem k tomu, že jsem stále jen chudý student, který nemá na knihy nějaký neomezený rozpočet, šíleně nerada kupuji zajíce v pytli. Můj konzervatismus mi sice dovoluje dokompletovat si tu skvělou sérii (den poté, co vyjde poslední díl), ale bojí se toho načínat věci nové. Přeci jen, strávit čas s knihou, o které nevíte nic, takže ani neodhadnete, zda by se vám mohla líbit (na rozdíl od starších knih, které mají kupu hodnocení), bude vám zabírat místo v knihovně a vám stejně bude líto ji prodat dál. Protože je to přeci jen kniha. I když se vám nelíbila, ale nějakým způsobem si na ni nárokujete určité právo.  (Nerada prostě prodávám knihy. Ano, já jí skutečně dala tu mizernou hvězdičku na goodreads a chtěla ji vyhodit z okna, ale je moje. Moje, chápete?)

V neposlední řadě také o starých knihách ráda píši. Proč? Protože novinky jsou víceméně všude. Dostávají se na výsluní, máte jimi zaspamované všechny blogy a tváří se, jako kdyby byly jedinými knihami této doby. Ale ty staré tu stále jsou a své místo si zaslouží. Jednou za čas si zaslouží, aby je někdo vytáhnul a připomenul. Nikdo neznáme všechny knihy, i když si to (skoro) všechny zaslouží – a když díky tomu jeden člověk pozná jednu staronovou knihu, která by u něj na seznamu už téměř zapadla, tak proč ne? I to je hezké. (Tady by bylo asi fajn nějaké přirovnání s domovem důchodců, ale bojím se, že by to byl až moc černý humor.)

středa 7. června 2017

Mých posledních náct

Jsem zase o rok starší. Každý rok, na výročí vylodění v Normandii, slavím narozeniny. A každý rok je vnímám trochu jinak. Letos mě šíleně děsí.
Jako kdybych to sama nevěděla, několik lidí mi muselo nutně připomenout, že tohle jsou mé poslední náctiny. Příští rok mi bude dvacet. Tvářili se u toho, jako kdybych příští rok byla už příšerně stará. 
Nepřijdu si stará. Ale ani mladá. Ani jedno by mi nevadilo, kdybych si připadala natolik, kolik mi je. Ale nepřipadám. Ani mé okolí mě nepovažuje za dospělou osobu. Vypadám mladší, a tak pro ně taková jsem. Nejspíš, nemyslím si, že bych si chovala nějak dětinsky. Ale zeptám-li se někoho, aby mi řekl, kolik si myslí, že mi je, většinou se to pohybuje okolo patnácti, šestnácti. 
Pravda, jsou to jen čtyři či tři roky. Když jste starší, nehraje to víceméně žádnou roli (v odhadu věku). Ale čtyři roky u mě trvá celá střední škola. Je sakra velký rozdíl, jestli vás někdo považuje za prváka, nebo za maturanta.
Chtěla bych vypadat starší. Chtěla bych, aby moje mladší sestra nevypadala starší než já. 
Možná jsem ale jen příliš náročná. Možná toho taky budu jednou litovat. Možná by mi pomohlo, kdybych se začala pravidelně malovat, i když mi to vůbec nic neříká. 

Kromě mého vzhledu ale postupně cítím, že jsou najednou narozeniny pro mě o něčem jiném. S klidem jsem si na pondělí i úterý dala noční inventury. Na své narozeniny jsem šla spát v šest ráno a vstávala ve dvě, abych v osm odjela znovu na brigádu. 
Jen jednou jsem měla něco jako větší narozeninovou oslavu. Většinou se to slavilo v rodinném kruhu, jen když mi bylo deset, pozvala jsem domů spolužáky. Bylo teplo, blbli jsme v bazénu na zahradě a já si nepřipadala jako nějaká zatracená introvertka, kterou jinak jsem. Oslava v rodinném kruhu znamená, že si dáte oběd, po obědě po vás sestra začne žadonit dort, v obýváku vám všichni popřejí, vyfotí si vás, smějí se, když se snažíte ukrojit dort. Přípitek šampaňským, nějaké předání dárků. Vaše sestra dojí a hned se začne dožadovat toho, aby mohl jít. Pokud nemůže, většinou skončí na mobilu. 
Rodiče se vás ptají týden či dva dopředu, co vlastně chcete a zda máte seznam knížek. Nakonec to skončilo u toho, že jsem dostala nový mobil, protože můj starý fungoval způsobem, který mě nehorázně rozčiloval a to na mobilu netrávím příliš mnoho času. 
Přítel vám dá dárek, o kterém ví, že ho chcete, protože to byla vaše odpověď na všechny předešlé otázky ve stylu "Co si přeješ k narozeninám/Vánocům/..." Dopadne to tak, že se ani nepodíval, jestli je v pořádku. Nestěžuji si, je pěkný (a jen část svého odpoledne jsem strávila zoufalým hledáním vteřinového lepidla), ale nějak... nevím. Sama o sobě vím, že nejsem ideální dávač dárků. Ale snažím se. Něco tam přenést, alespoň to pěkně zabalit, sama to zkusit vymyslet, nebo k toužené věci přidat něco dalšího. Nevím, jestli jsem náročná, když mi ani nejde o to, kolik toho je či kolik to stojí, ale o to, aby to něco znamenalo. 
Sestra mi dala kosmetiku, o které jsem se zmínila, že bych si ji přála. Ale přihodila Toffifee, což je má nejoblíbenější čokoláda. 
Někdy přemýšlím, zda má cenu vlastně slavit, že jste zase starší, když nějak cítíte, že hodně lidí chce jen ten dort. Nebo vám přeje z toho důvodu, že jim to vyskočí na Facebooku.

Možná ale na mě jen leze to, že se bojím. 
Za rok mi bude dvacet. 
Co hůř, v září jdu na vysokou. 

čtvrtek 1. června 2017

Měsíční čtení #Květen

Původně jsem neměla v plánu házet si na blogu jakoukoliv pravidelnou rubriku, která by se týkala toho, co jsem za určité období přečetla. Na druhou stranu jsem došla k tomu, že ne všechny knihy si zaslouží speciální článek, ale stále stojí i za zmínku - byť krátkou v souhrnném článku. Nakonec jsem se tedy pro napsání rozhodla - byť čekejte, že to nebudou jen fotky, nečekejte anotace ani nic podobného. Spíše pocity, lehké seznámení, které vás třeba ponoukne k tomu, abyste se po té knížce podívali také někde jinde.

Už nějaký čas čtu Zeměplochu. V minulých měsících jsem s ní byla úspěšnější, v květnu přečetla pouze dvě knihy z této úžasné fantasy série od Terryho Pratchetta. První byla čtrnáctá ze série - Dámy a pánové, která mě zanesla do světa čarodějek. Mělo to elfy (jako správné fantasy), leč trochu jiné, než na jaké jste normálně zvyklí. Mělo to jako vždy úžasné čarodějky (vážně, každá jiná a přeci stejné), úžasný vtip i zápletku. Podobně se mohu vyjádřit i o Muži ve zbrani (15. v sérii), která mě zase zanesla do prostředí Noční hlídky. Čarodějky sice chyběly (ale Neviditelná univerzita nikoli), nicméně mě neuvěřitelně pobavil Karotka - i Gaspoda, což je pes, který omylem mluví. A i když tohle bylo vtipné, místy to bylo, bohužel, i smutné. Nicméně tomu se nelze divit, když autor svého Smrtě chce dostat do každého dílu (na druhou stranu, co by to bylo za Zeměplochu bez něj). 

40 dní pěšky do Jeruzaléma jsem už zmiňovala v samostatném článku (dohromady s druhým dílem). Zibura mi sice tentokrát přišel slabší než v jeho druhé knize, především kvůli formě, ale nedá se říci, že bych si to neužila. Humor, Turecko, Izrael, muslimové, křesťané a cestovatel, kterému se občas dějí hodně zvláštní věci. Kdo by to nechtěl!

Protože jsem maturovala, rozhodla jsem se pro re-reading poezie a dramat z mého seznamu k maturitě. Je pravda, že jsem si žádnou z těchto knih nevytáhla (protože jsem si vylosovala Tři kamarády, jednu z mála knih, které jsem četla jen jednou), nicméně i tak to bylo příjemné zpestření mého usilovného učení (= i když zbožňujete matiku a fyziku, může vám z ní hrabat). Z poezie jsem četla Máj - který jsem v knihovně sehnala v úžasném vydání - a Kytici - což je něco, co mě nikdy moc nebralo, ale jak jsem starší, tím víc ocením její melodičnost a pravidelnost. Ono taky poté, co ve čtrvťáku berete moderní poezii, ve které se vůbec nevyznáte a nechápete ji, pochopíte, jak je taková pravidelná balada vlastně krásná. Z dramat to byl Hamlet - kterého jsem si chtěla pořídit domů na Světě knihy, což mi bohužel nevyšlo - a Romeo a Julie. Shakespeara mám skutečně ráda, a i když opustím gymnázium, stejně věřím, že se k němu budu vracet. Vážně to stojí za to. Mým posledním dramatem bylo R.U.R. od Čapka, který je snad ještě víc depresivní než Shakespeare. Netuším proč, ale je to vážně silné (s výjimkou té úvodní komedie, že ano). A nemám ráda Helenu. (Toto považuji za nutné tu zmínit.)

Po klasice jsem sáhla ale i mimo maturitní četbu. V dubnu jsem si totiž z knihovny přinesla knížku naslepo - knížku zabalenou v papíře a vy netušíte, co to je. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o Saturnina, kterého jsem si chtěla přečíst už šíleně dlouhou dobu. Bylo to vtipné, místy absurdní, skvěle napsané a mně se to vážně líbilo - až jsem litovala, že jsem se k tomu nedostala dříve.

Poslední kniha, kterou jsem přečetla, byla Hudba ticha od Patricka Rothfusse, autora Kroniky Královraha. Na tuto sérii jsem narazila náhodou, přečetla první dva díly (které jsou skutečně pěkné a vřele vám je doporučím, zvlášť pokud máte rádi delší fantasy série - i když jsou plánované jen tři díly). Právě na poslední díl se stále čeká (aneb typický fantasy autor, že George R .R. Martine), nicméně tato krátká knížečka do série také patří. Vypráví o jedné vedlejší postavě, která je poněkud zvláštní. A tak je zvláštní i samotná knížka. Není v ní žádná přímá řeč, žádná výraznější akce. Je plná barev a pocitů. Rozhodně ji nečtete, pokud jste tuto sérii nečetli. Jak zmiňuje autor, možná ji ani nečtěte, pokud jste předchozí knihy četli. Je skutečně zvláštní, a i když se mně osobně líbila, nemohu říci, že bych se s ní nějak více ztotožnila, jak zmiňují jiní. Rozhodně to bylo ale příjemné nahlédnutí do toho úžasného světa. (A teď bych prosila ten třetí díl, děkuji.)

Sečteno a podtrženo, deset knih. Na druhou stranu, všechny krátké, což u mě není až tak typické, ale zase jsem maturovala. Také se mi nepodařilo dodržet mé předsevzetí týkající se anglických a německých knih, ale popravdě mi to ani nijak nevadí. Jsem vážně ráda, že jsem přečetla to, co jsem přečetla, a k tomu úspěšně odmaturovala. Protože teď mám čas až do října (skoro), abych nerušeně četla i tlusté a cizojazyčné bichle. 

A co vy? Jaký jste měli měsíc? Jak jste se měli kromě knih? Maturovali jste? Užíváte toho šíleného vedra, nebo jste radši někde zalezlí? :)