středa 7. června 2017

Mých posledních náct

Jsem zase o rok starší. Každý rok, na výročí vylodění v Normandii, slavím narozeniny. A každý rok je vnímám trochu jinak. Letos mě šíleně děsí.
Jako kdybych to sama nevěděla, několik lidí mi muselo nutně připomenout, že tohle jsou mé poslední náctiny. Příští rok mi bude dvacet. Tvářili se u toho, jako kdybych příští rok byla už příšerně stará. 
Nepřijdu si stará. Ale ani mladá. Ani jedno by mi nevadilo, kdybych si připadala natolik, kolik mi je. Ale nepřipadám. Ani mé okolí mě nepovažuje za dospělou osobu. Vypadám mladší, a tak pro ně taková jsem. Nejspíš, nemyslím si, že bych si chovala nějak dětinsky. Ale zeptám-li se někoho, aby mi řekl, kolik si myslí, že mi je, většinou se to pohybuje okolo patnácti, šestnácti. 
Pravda, jsou to jen čtyři či tři roky. Když jste starší, nehraje to víceméně žádnou roli (v odhadu věku). Ale čtyři roky u mě trvá celá střední škola. Je sakra velký rozdíl, jestli vás někdo považuje za prváka, nebo za maturanta.
Chtěla bych vypadat starší. Chtěla bych, aby moje mladší sestra nevypadala starší než já. 
Možná jsem ale jen příliš náročná. Možná toho taky budu jednou litovat. Možná by mi pomohlo, kdybych se začala pravidelně malovat, i když mi to vůbec nic neříká. 

Kromě mého vzhledu ale postupně cítím, že jsou najednou narozeniny pro mě o něčem jiném. S klidem jsem si na pondělí i úterý dala noční inventury. Na své narozeniny jsem šla spát v šest ráno a vstávala ve dvě, abych v osm odjela znovu na brigádu. 
Jen jednou jsem měla něco jako větší narozeninovou oslavu. Většinou se to slavilo v rodinném kruhu, jen když mi bylo deset, pozvala jsem domů spolužáky. Bylo teplo, blbli jsme v bazénu na zahradě a já si nepřipadala jako nějaká zatracená introvertka, kterou jinak jsem. Oslava v rodinném kruhu znamená, že si dáte oběd, po obědě po vás sestra začne žadonit dort, v obýváku vám všichni popřejí, vyfotí si vás, smějí se, když se snažíte ukrojit dort. Přípitek šampaňským, nějaké předání dárků. Vaše sestra dojí a hned se začne dožadovat toho, aby mohl jít. Pokud nemůže, většinou skončí na mobilu. 
Rodiče se vás ptají týden či dva dopředu, co vlastně chcete a zda máte seznam knížek. Nakonec to skončilo u toho, že jsem dostala nový mobil, protože můj starý fungoval způsobem, který mě nehorázně rozčiloval a to na mobilu netrávím příliš mnoho času. 
Přítel vám dá dárek, o kterém ví, že ho chcete, protože to byla vaše odpověď na všechny předešlé otázky ve stylu "Co si přeješ k narozeninám/Vánocům/..." Dopadne to tak, že se ani nepodíval, jestli je v pořádku. Nestěžuji si, je pěkný (a jen část svého odpoledne jsem strávila zoufalým hledáním vteřinového lepidla), ale nějak... nevím. Sama o sobě vím, že nejsem ideální dávač dárků. Ale snažím se. Něco tam přenést, alespoň to pěkně zabalit, sama to zkusit vymyslet, nebo k toužené věci přidat něco dalšího. Nevím, jestli jsem náročná, když mi ani nejde o to, kolik toho je či kolik to stojí, ale o to, aby to něco znamenalo. 
Sestra mi dala kosmetiku, o které jsem se zmínila, že bych si ji přála. Ale přihodila Toffifee, což je má nejoblíbenější čokoláda. 
Někdy přemýšlím, zda má cenu vlastně slavit, že jste zase starší, když nějak cítíte, že hodně lidí chce jen ten dort. Nebo vám přeje z toho důvodu, že jim to vyskočí na Facebooku.

Možná ale na mě jen leze to, že se bojím. 
Za rok mi bude dvacet. 
Co hůř, v září jdu na vysokou. 

5 komentářů:

  1. Přijde mi jako strašně vtipná náhoda, že slavíš narozeniny ve stejný den jako mamka Modrého a R. zase ve stejný den jako moje mladší sestra a moje teta. To jen tak na úvod.

    Posledních náct. Děsivé. Ale zároveň ten pocit, že jdeš na vysokou, že se zbavuješ jedné životní etapy, která se spojuje právě s tím hledáním sebe sama, přemýšlením o smyslu života i nesmyslnosti bytí.. ne, že bych ti záviděla, ale už se taky těším, až mě to potká. A tobě to přeji.

    Ani u nás se rodinné oslavy nějak moc nehrotí. Poslední tři roky v kuse jsem na své narozeniny vždycky byla nějakým způsobem nemocná. Letos jsem dostala Harryho Pottera šestý díl v angličtině a nějaké drobnosti. Sestra byla v Americe, ta mi poslala šílenou fotku, a Modrý se trochu zasekl. Ale pak mi k Valentýnu dal růže, knížku o perfekcionismu a velkou nutellu, kterou jsme pak společně snědli. Takže si nemám na co stěžovat. Obecně je to ale s klukama a dárky těžké. O kytkách jsem musela mluvit několikrát denně, než Modrý pochopil, že bych je chtěla. A když vykřiknu "tahle knížka/záložka/cokoliv je pěkná", většinou jsem jediná, kdo si tu poznámku pamatuje. :D Naopak to bohužel taky dost dobře nefunguje, protože Modrý by nejradši dostal třeba nějakou hru nebo rovnou nějaké technické vybavení na hraní. Tomu já nerozumím a ani nemám tolik peněz. Takže jsem mu k narozeninám upekla dvoupatrový dort. :D

    Možná jsem ti chtěla napsat ještě něco. Ale utnu to, už tak je to dlouhý komentář. Přeji pěkný poslední náctiletý rok, hodně hezkých knížek a pozitivních vzpomínek na celé "mládí". A neboj se, to zvládneš! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Náhoda... Dnes jsem s Modrým jela z Prahy.

      Já se na to šíleně dlouho těšila, ale najednou je to tady a nevím. Spíš mě to děsí, i když to bylo dlouhou dobu něco, co vypadalo naprosto skvěle.

      R. si většinou neříká. Ale vím, že sbírá jednu edici Tolkiena, tak vždy prohlídnu knihovnu, co mu chybí. Naposledy zapomněl, že říkal, že by chtěl omalovánky, tak to měl jako další překvapení. Taky netvrdím, že jsem ideální dávač dárků a třeba Valentýn... Uhm, utvořila jsem tradici, že pokaždé dostane malé plyšové srdíčko! :D

      Děkuji. Doufám, věřím, budu si za tím stát. :)

      Vymazat
  2. Hezký a trošinku smutný článek. Přijde mi, že když něco připíšu, bude to takové zvláštní, protože se vyjadřuju k Tvým zážitkům a pocitům...
    Mně je skoro 26 a když si jdu koupit víno, vždycky po mně chtějí občanku. Vždycky. Nehorázně mě to štve, ale pak si říkám - jak asi budu vypadat ve 40? Na třicet? A přestanu si stěžovat. Ona nám to zdání mladosti jednou bude sakra vhod. :))
    A k chlapům, oni jsou prostě někdy jako praštění. Můj manžel, který je tím nejhodnějším a nejpozornějším mužským na světě a opravdu bych ho nevyměnila ani za nic, se umí taky předvést. Jednou z posledních, zato výživných perel, byl jeho motivační proslov k mé osobě, když mě vypravoval na velmi důležitou schůzku do velmi luxusní restaurace. Celá ta řeč byla docela dobrá, ale on se rozhodl ji uzavřít povzdechem a konstatováním: "To víš no, hlavně tam nesmíš nic rozbít. A znáš se." a významným pohledem potvrzujícím, že roztřískám všechno ve svým okolí. Podpořil mě, fakt hodně. Oni mají ten level té pozornosti asi někde jinde.
    Přeji, ať je ten poslední náctiletý rok krásný a ať si ho užiješ - ale zároveň Ti garantuji, že i v těch -ceti se budeš pořád cítit na -náct ;))
    Měj se krásně a těším se na nové články, Tvůj blog je boží :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebude. Takhle, napsala jsem to, je to tady, takže vyjádřování je očekávatelné. (Jindy mám myšlenky a pocity ukryté v povídkách. Ale k těm se mi stejně nikdo moc nevyjadřuje, zvlášť když tu poslední píšu vyloženě do šuplíku.)
      Asi ano. Na druhou stranu si říkám, že v Arabele bych vypadala starší - jako ten jejich profesor. Což mi připomíná, že bych na ni mohla kouknout znovu. :D
      Já jsem taky praštěná. A když se ohlížím zpátky, tak nějak vím, že to všechno pramenilo i z toho, že přítel měl zkouškové a to je pokaždé na zabití. Netuším, co budeme dělat, až to zkouškové budu mít s ním. Asi se zabijeme. :D Jo, taky se pořád znám. Ale uznávám, já nešikovná jsem. (Naštěstí přítel je zručný, takže tak. O:))
      Děkuji moc. :)

      Vymazat
  3. No ale nakonec to nedopadlo tak zle. Navíc Toffifee je taky poje oblíbená "bonboniéra", zrovna jsem teď kupovala v akci v Bille. :)

    OdpovědětVymazat