pátek 28. července 2017

Měsíční čtení #Červenec

Tenhle článek zveřejňuji - a vlastně i píši - s předstihem. Pravda, zrovna u měsíčního čtení, u kterého se stává, že někde čtete v červnu o dubnu, je to trochu neobvyklé, ale v sobotu na dva týdny odjíždím. Vydám se na soustředění (matika, fyzika a hodně běhacích her), takže tady na blogu bude trochu mrtvo. Číst nejspíš budu, loni jsme si tam utvořili takový čtenářský kroužek - tak velký, že nám na chodbě už došla křesla, a tak někdo seděl na schodech, nebo si něco přitáhl z pokoje. Uvidím, jak na tom budu, ale upřímně, vidím to jen na čtečku - takže něco cizojazyčného, potom Zeměplocha a možná nějaká klasika. Vlastně vzhledem k tomu, jak dlouho mi bude trvat se tam dostat (cesta tři a půl hodiny), tak něco přečtu možná i na cestě - takže to technicky spadá do července, ale upřímně, pro jednu knížku se najde dost místa v tomhle článku i příští měsíc. 

Jako tradičně začnu Zeměplochou - protože jsem tento měsíc nijak moc necestovala (kdy tuhle sérii čtu nejvíc), přečetla jsem jenom jeden díl - Nohy z jílu. Městská hlídka mě vážně baví a tohle byla skvělá něco-jako-fantasy-detektivka. Řešíte několik problémů naráz, zdánlivě nesouvislé případy, do toho tam máte Karotku a vlkodlačici a trpaslíky a golemy. K tomu skvělý humor - typický Pratchett.

Na můj vkus jsem tento měsíc napsala docela dost recenzí, a tak jsem už některé z knih, které jsem přečetla, přiblížila v samostatných článcích. Nejprve takovou Plíseň, pokračování skvělé série, u kterého jsem nejdříve byla lehce vyděšená (= nečtěte recenze na to, na co se sami těšíte), ale ukázalo se, že to bylo zbytečné. Líbilo se mi to a potřebuji třetí díl - a kupodivu nebudu čekat až tak dlouho!

Další na řadě byl Kosmonaut z Čech, kterého už nějakou dobu všichni vychvalují. Možná jsem u něj měla být trochu víc skeptická, protože i když to bylo dobré, jednalo se o něco úplně jiného, než co jsem čekala. Trochu se mi potvrdilo, že pro hodně lidí je sci-fi cokoliv, co tam má vesmírnou raketu.

Poslední byl Blackout, recenzní výtisk od Omegy. U něj se mi stalo, že jsem ho obdržela až den před původním termínem na napsání recenze, což jak jsem se později dozvěděla, je naprosto normální. Mě to trochu děsilo, protože přeci jen, za chvíli odjíždím, tak co kdyby přišel až po termínu. Bylo to trochu slabší, protože jsem šťoural - a některé věci mi tam prostě nesnesitelně vadily. Knihu si pak ode mě ještě pustil přítel, kterému se nelíbila už vůbec - a jak jsem se dozvěděla, některé věci, u kterých jsem si říkala, že mohou být reálné, jsou jen další nesmysly. Ale pokud se v tom nešťouráte a nekoukáte na dokumenty o kravách a nemáte jadernou maturitu, může se vám to líbit. Ono je to vážně dobře napsané, když už nic jiného. 

O dalších dvou knihách jsem taky napsala článek - psala jsem vůbec o něčem jiném? - konkrétně o Snu noci svatojánské a Sonetech. Trocha Shakespeara na léto a k tomu něco kratšího. Ale pěkného, milého a příjemného. 

Podařilo se mi splnit můj měsíční cíl o cizojazyčných knihách. V němčině jsem přečetla první díl Harryho Pottera a jsem na to náležitě hrdá - i když nejsem tak skvělá jako Vlasta, abych ho zvládla jako audioknihu. Jediné, co mi vadilo, byl trochu překlad. Já se vážně těšila na německé názvy, na to, jak asi přeložili jednotlivé koleje a vůbec. A hádejte co? Nepřeložili. Jen z Hermiony je Hermina. V srpnu se vrhnu na druhý díl a snad to tak půjde dál, až to přečtu celé. 

V angličtině jsem se pustila do Sophiiny volby, o které možná ještě něco napíšu. Je to totiž kniha, po které jsem sáhla už jednou, když jsem byla mladší. Kniha, která mě vůbec nebavila, a tak jsem ji odložila. Nedávno jsem dostala šílený nápad půjčit si ji v knihovně - v angličtině. Ale nelituji toho, protože jsem se do toho vážně začetla. A líbilo se mi to, i když je pravda, že jsem místy měla problém se sexem. A postavami. Prostě jedna z mnoha knih, které se mi líbily, ale absolutně nesnáším jejich postavy. Co se týče angličtiny, vidím to v srpnu na něco jednoduššího - alespoň jak předpovídá moje čtečka. Buď něco ze světa Doctora Who, ale spíše Vánoční koleda nebo Alenka od Carrolla. (Ano, ani jedno jsem ještě nikdy nečetla.)

Na závěr ještě jedna sbírka povídek - Kouř a zrcadla, kterou napsal můj oblíbený autor, Neil Gaiman. Povídky, ale i básně, které sice mají nějakého společného jmenovatele, ale jsou docela rozdílné. Pohádkové, hororové, realistické, úchylné... Gaiman mě vážně občas překvapuje tím, jak do toho dává sex - a neskrývá to za hloupými slovíčky, prostě k tomu přistupuje jako k něčemu běžnému. A taky že je schopen napsat povídku jen o pohlavních chorobách a o pár stránek vám skoro převyprávět pohádku. Možná i proto ho mám tak moc ráda. 

Se svým čtením za červenec jsem spokojená - i když jsem se občas rozčilovala, ve výsledku se jednalo převážně o dobré a pěkné knihy, které mi dělaly společnost. A co víc si knihomol může přát, že? :)

Co jste četli v červenci vy? A jedete někam na tábor/soustředění? Nebo jste už byli? 

úterý 25. července 2017

Červencový Shakespeare

Při prohlížení goodreads jsem narazila na zajímavou skupinu - My čteme - a i když jsem na této síti nikdy nebyla moc aktivní, co se týče nějaké komunikace a komunity, tohle mě vážně zaujalo. Skupina, kdy si každý měsíc odhlasujete jednu klasickou knihu, kterou pak čtete - vzhledem k mému dlouhodobému zájmu o čtení takových knih pro mě něco skutečně ideálního.

Narazila jsem na to právě včas, abych zjistila, že společným čtením na červenec je Sen noci svatojánské. I když jsem se tu ještě nerozepisovala o mé vztahu k Shakespearovi (na to snad také jednou dojde), upřímně, komedie jsem nikdy nevyhledávala. Na druhou stranu, zrovna Sen jsem už četla, na nižším gymplu v rámci povinné četby, a věděla jsem, že už tehdy, kdy jsem měla problém s tragédiemi, mě oslovil. Nehledě na to, že zrovna Sen si vzal v jednom díle Zeměplochy na paškál i Pratchett a já dostala ještě větší chuť si to přečíst. Pak už stačilo jen zajít do knihovny, s trochou úsilí objevit vydání s překladem od Hilského a pustit se do toho.

Nechci tu rozebírat děj ani postavy ani všechny ty otravné věci, co patří do čtenářských deníků a maturitních rozborů. Mnohem víc bych tu chtěla psát o Snu i o Shakespearovi. O tom, jak se mi četl - i když jako pokaždé mi zabral jen jedno odpoledne - a co z něho vlastně mám.

Víte, když se podívám nazpět na to, jak jsme se o tomto velikánovi učili ve škole, mám takový divný pocit. Prostě z té školní výuky jsem si odnesla pocit, že to musel být někdo úžasný, chytrý, velmi vzdělaný, nějaká obdoba vysokoškolského profesora. Něco z toho platí určitě i tak, ale ten celkový dojem člověka, který píše jen vážně, zcela úctyhodný muž, poněkud přetrval. Pravda, v té době jsem už něco od něj četla, ale některé věci jsem tolik nevnímala a ve starších překladech - protože mi nikdo neporadil Hilského - se ani příliš neorientovala. Pochytila jsem hlavní zápletku, ale příliš si nevychutnala tu krásu. 

Krásu. A občasnou úchylnost, podivné vtipy, neskutečná krása jazyka, která se nějakým zázrakem neztratila ani v překladu. Slovní hříčky, další úchylnosti. To vše skýtá i Sen - a vlastně i další Shakespearovy hry, některá má něčeho méně, jiná o něco více. Ale celkově to v mém pohledu vyznívá tak, jako kdybychom Shakespeara jako osobu možná brali až moc vážně.

Protože kromě Snu jsem se v tomto měsíci pustila i do Sonetů, které jsem předtím ještě nikdy nečetla a chyběly mi do sbírky (komedie, tragédie, historické hry, poezie aneb členění díla). Měla jsem je půjčené také v překladu od Hilském, jen ve dvojjazyčném vydání a s dlouhými vysvětlivkami pod každým sonetem. Občas to bylo zajímavé - tady máte jeden delší, takhle se to liší, ale celkově? 

Četlo se to nádherně. Obdivuji Hilského. Obdivuji Shakespeara. Pro Sonety, pro Sen, pro mé oblíbené historické hry. Pro slovní hříčky, pro skryté vtipy, u kterých se smějete dvakrát - jednou pro vtip samý, podruhé pak proto, že si představujete vaší bývalou češtinářku, jak se snaží vysvětlit takový dvojsmysl. 

Baví mě to. Protože v očích některých vyučujících je Shakespeara taková modla, kterou musíte dopodrobna znát. Všechny ty životopisné informace, k tomu s vážnou tváří vydržet čtení o tom, že to snad byl homosexuál a považovat to za největší skandál, který jste kdy slyšeli. 

Přijde mi to šílené. Protože není to snad jedno? Mluvit vážně o něčem, co se hrálo jen tak, co se muselo líbit, jinak to nekončilo hezky (jak vám o něco později prozradí v hodinách angličtiny, protože alžbětinské divadlo). 

Nechci sem dávat ani žádné ukázky, protože pro ty u Shakespeara není nikam daleko. A třeba na goodreads jsou i v angličtině - nemusíte rozumět, jen je zkuste číst. Vážně to zní nádherně. 

Co vy a Shakespeare? Jak vážně ho berete? A máte rádi knihy, kde vám někdo všechno do puntíku rozebere, jak to máte vnímat a co to znamená? A byli jste ve Stratfordu nad Avonou? 

Facebook / Instagram / Goodreads

neděle 23. července 2017

Blackout: Zítra už bude pozdě

Občas mě některá kniha dle popisu zaujme natolik, že se kvůli ní zkusím přihlásit do recenzního konkurzu. A kupodivu, občas se i zadaří a kniha mi přijde. To je asi tak celý příběh toho, jak jsem se dostala k Blackoutu. Téma této knihy mě totiž vážně zaujalo - pokud totiž máte jen trochu něco společného s energetikou, k problematice blackoutu se dříve či později prostě dostanete. Znělo to dobře, zavánělo to technikou i realistickým vylíčení takové situace. 

Marc Elsberg je rakouský autor, který se právě díky této knize dostal do širšího podvědomí - a na žebříčky bestsellerů. Dovolím si také podotknout, že od vydání titulu v originále uplynula už delší doba - konkrétně vyšla už v roce 2012. Oproti tomu české vydání bude vydáno v říjnu tohoto roku. Tuto informaci bych tu ráda předestřela i z toho důvodu, že pokud se nějak zajímáte o problematiku blackoutu, zjistíte, že pět let je hodně dlouhá doba a v případě naší země to platí téměř dvojnásob. 

Děj začíná zdánlivě poklidně - jako každá velká katastrofa. V Evropě se postupně začnou hroutit elektrické sítě, nicméně úřady i energetické společnosti si jsou jistí tím, že vše se dá znovu do pořádku. Jak ale čas pokračuje, objevují, že stojí před problémem, který je mnohem větší a mnohem zlověstnější. Do toho všeho vstupuje Piero Manzano - italský hacker, jenž náhodou objeví, proč se síť zhroutila v Itálii. Podaří se mu tuto zprávu dostat ke komisaři Europolu Bollardovi, ale ani tak v něm nevzbuzuje důvěru - nepřátele vidíte všude, pokud jste několik dní bez proudu a netušíte, jak odvrátit hrozící katastrofu. K tomu má v patách neodbytnou novinářku Lauren Shannonovou, která má ve zvyku klást velmi nepříjemné otázky. 

Autor celou knihu rozehrává se zdánlivě malým počtem postav. Jeden hacker, pár vyšetřovatelů, novinářka. Díky projení našeho světa se ale Manzanovi podaří dostat své informace na ta správná místa, rodina Bollarda se ocitá v nebezpečné blízkosti francouzské jaderné elektrárny, kde hrozí havárie v důsledku blackoutu. Postupně zjišťujete, že všechny postavy jsou navzájem propletené - neexistují žádné anonymní postavy, které by se jen tak náhodou objevily. Vše se dostává do komplexní smyčky, která ve výsledku pokrývá nejrůznější situace i oblasti v postižené Evropě. 

Shannonová zaváhala. Věděla, že taková šance se novináři naskytne jednou za život, pokud vůbec.
"Myslím, že lidi tam venku podceňujeme," odpověděla nakonec. "Na rozdíl od katastrofických filmů zatím nedošlo skoro k žádným nepokojům ani k rabování. Naopak, lidi si pomáhají, jsou v klidu."
"Ještě mají ve špajzu dost zásob."
Víte co? Myslím, že zpráva o zlomyslné sabotáži elektrických systémů lidi ještě více stmelí. Proti společnému nepříteli je koneckonců třeba držet pohromadě!"
"Z vás by byla skvělá ministryně propagandy."

Díky přehlednému členění se ale v knize neztrácíte. Kromě dělení jednotlivých dní od katastrofy jsou zvýrazněná i jednotlivá místa, kde se děj odehrává. Díky tomu máte přehled, snadno se v tom orientujete a z mého pohledu vám to velmi usnadňuje čtení. 

Kniha upřímně neobsahuje žádné delší popisy, žádné delší zamyšlení. Jedná se o velmi rychlé čtení, děj utíká jako splašená řeka. Samá přímá řeč, samá gradace děje. Prakticky nemáte šanci se na chvíli zastavit a popadnout dech, protože se pořád něco odehrává. Autor se sice občas vrátí k reálným katastrofám z našeho světa, ale jen proto, aby podpořil hrůzu a realističnost těch svých. Nepřišlo mi, že by se v knize nacházelo jediné slovo navíc, že by šla kniha nějakým způsobem osekat, že by šlo něco vynechat.

A i když jsem osoba, která obecně preferuje delší knihy a titul, co má tři sta stran je spíše taková jednohubka, líbilo se mi to. Četlo se mi to dobře, skutečně mě to pohltilo a nepustilo. Zamilovala jsem si propojení jednotlivých linií, které vlastně ukazuje, jak jsme všichni navzájem provázání a celý svět je jedna velká pavučina. Nicméně, musím uznat, že ani tak kniha nebyla dokonalá a měla jsem s ní několik problémů.

"Teď ještě musíme zjistit, co to znamená."
"Ty naviguješ, já řídím!" zakřičel Manzano a přidal na rychlosti chůze.
"Odkdy muži za volantem důvěřují spolujezdkyním s mapou?"
"Od doby, co neřídí auta, ale... ale co, prostě naviguj!"

Jak asi víte (asi i díky tomu, že se to tady na blogu jmenuje U jaderné knihomolky), mám ráda jadernou fyziku a zajímám se o vše s tím společné. I když jsem zaměřená spíše na využití v medicíně, mám alespoň stručný přehled o jaderných elektrárnách. A právě linie s nimi mi v knize šíleně vadila. Víte, existují situace, které nepředpokládá nikdo a mohou způsobit katastrofu (například Fukušima, kde bylo vše projektováno pouze na menší vlnu tsunami), a pak situace, které někoho napadly a opakovaně se ověřují, jsou na ně vypracované nejrůznější plány a podobné záležitosti. Vzhledem k tomu, že na blackoutu mají plány i kraje a podobné složky, hádejte, kde patří v případě jaderných elektráren. Přišlo mi totiž, že autor se vám snaží vnést do mozku tvrzení, že dojde-li k blackoutu, automaticky to způsobí šílené problémy právě s jadernými elektrárnami. Věřím, že je možné, že v některých by to něco způsobilo - ale ne druhou Fukušimu. Zrovna výpadek elektrické sítě je totiž něco, s čím elektrárny musejí počítat a existuje hned několik způsobů, jak zabránit případné katastrofě. Na druhou stranu, to, že se to autor pokusí vylíčit takto, je v mých očích trochu pochopitelné - je to Rakušan. Od doby, kdy si tento národ jen těsně zakázal výstavbu jaderných elektráren, je na ně nahlíženo velmi negativně a vidí jen to zlé. (To, že pokud byste odpojili Rakousko od naší sítě, mají ve Vídni vážný problém, je trochu jiná věc.) Stejně tak mi tam přišlo nerovnováha v tom, jak autor informoval o solární a větrné energii - tomu věnoval v celé knize jedinou větu, ale věřte, že právě tyto zdroje podstatně zvyšují riziko reálného blackoutu.

Pokud si ale knihu přečtete, zjistíte, že celá situace, která v knize nastala, je trochu předimenzovaná. Spoléhá na celou řadu náhod, naprostou neschopnost úřadů i tajných služeb. Místy mi to přišlo až přehnané, ale když se opustíte od realističnosti celé situace - i když vám ji anotace knize slibuje - dostanete se tak trochu k jádru pudla. K tomu, co leží za celým blackoutem a technickou stránkou věci - k té lidské. Ta mě upřímně zaujala a líbila. Motivy trochu přehnané, uznané, ale přesto vás přimějí podívat se na vše trochu jinýma očima. Přimět vás k zamyšlení, což je něco, čeho si u knih také cením. 

Napsáno je to dobře, s překladem jsem také neměla problém - až na několik jazykových chyb, na druhou stranu si dovolím podotknout, že jsem četla recenzní výtisk. Je možné, že se do finálního vydání už nedostanou (nebo alespoň v to doufám). 

Co bych tedy měla říci závěrem? Líbilo se mi to, i když jsem se u toho místy rozčilovala a doufám, že se pak nebudu potýkat s lidmi, kteří mi budou tvrdit, že výpadek proudu způsobí českou jadernou havárii. A i když technická a věcná část věci pokulhává, nezanechalo to ve mně nějaký zlý dojem. Možná i proto, že jsem si prostě zamilovala postavy, oblíbila jsem si celkové vyznění románu i jeho neobvyklou strukturu. Pokud tedy budete trochu skeptičtí, věřím, že se vám to bude líbit (možná až na studenty energetiky). 

Máte v oblibě knihy, co si pohrávají s tragickými scénáři? Co byste dělali, kdybyste museli být delší dobu bez elektrického proudu? Jak moc by vás to zasáhlo? 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete po vydání zakoupit zde.

Facebook / Instagram / Goodreads

pátek 14. července 2017

Kosmonaut z Čech

O této knize se v poslední době mluví hodně. Přeci jen, kniha českého autora, která nejprve vyšla v angličtině, získala dobré recenze a teď vychází i v češtině. Přiznávám, zpočátku jsem byla skeptická, jestli si něco takového vůbec chci přečíst. To víte, marketing a můj mírný odpor vůči knihám, co se líbí všem a prostě neuvěřitelně letí, takže je pak čtou i ti, co jinak nečtou. Nakonec jsem odolala, protože ono to ve výsledku neznělo nijak špatně. Sci-fi, k tomu jednou přirovnané k mému oblíbenému seriálu Kosmo, stejně i fakt, že české autory nečtu příliš často a je to škoda.

Hned na začátku jsem pochopila, že čtu něco jiného, než jsem očekávala. Kvůli tomu, co jsem o té knize četla (i když se přiznávám, na knihy, co se chystám, někdy nečtu celé recenze a preferuji pouze kratší útržky a diskuze), jsem očekávala sci-fi. Trochu satiru, něco vtipného. Nějaké narážky na náš národ, na historii či něco takového.

Dostala jsem něco jiného, ale rozhodně to neznamená, že by to jiné bylo horší. Jaroslav Kalfař sice napsal knihu, která obsahuje kosmonauta, vesmírnou loď - Jan Hus 1, mimochodem - a výlet ke hvězdám, ale osobně pochybuji, že bych ji sama nazvala sci-fi. Vlastně je to taková ta kniha, kterou bych raději nijak nezařadila. Škatulkování a extra řazení do nejrůznějších žánrů by jí prostě neslušelo a ani si to nezaslouží.

Jakub Procházka je vědec. Odborník na kosmický prach, který si plní svůj dávný dětský sen, když je vyslán do vesmíru, aby odhalil záhady obklopující podivné mračno, jež se náhle zjevilo v naší Sluneční soustavě. Pokusy poslat sondy selhaly a celý svět se přetahuje o prvenství v tom, kdo tam jako první pošle člověka. A kdo jiný by to měl být než malá země v samém středu Evropy, ne?

Zhruba tohle jsem věděla, když jsem se do knížky pouštěla. Máte hrdinu, zápletku pro to, proč ho musíte pustit do hlubin vesmíru a celkově z toho kouká zajímavé sci-fi. Jenže touto zápletkou to rozhodně nekončí a postupně mi přišlo, že čím dál tím více ustupovala do pozadí. Kniha totiž zabíhala dál - do minulosti Jakuba, ale s tím i do minulosti našeho národa. Události okolo Sametové revoluce i následná devadesátá léta - to vše Jakuba velmi postihlo a i do vesmíru si nesl břímě toho, že jeho otec byl příslušník StB. Kromě minulosti se další linie dotýkala přítomnosti - jeho vztahu s jeho ženou, jejich odloučení. 

"Drž se plánů. Co jsi chtěl dělat po tom hovoru? Večeřet?"
"Vyhonit si ho a číst."
"Aha, no, úplně všechno zas vědět nemusím, ale prostě se drž svýho programu. Zachovej si čistou hlavu."
"O to já nestojím." 

Upřímně, bylo toho hodně, a tak se ani nelze divit, že ta sci-fi linie postupně ustupovala. A abych byla upřímná, i když jsem se na ni těšila nejvíce, líbila si mi nejméně. Osobně jsem zvyklá na větší odbornost, na snad i lepší znalost kosmických reálií. Nejsem žádný expert, samozřejmě, ale když máte za přítele někoho, kdo by se do vesmíru rád podíval a sami se zajímáte o fyziku, něco pochytíte. Na druhou stranu, chápu, že pro takový román, jako je tento, je prostě výhodnější propašovat na palubu kosmické lodi alkohol, i když v realitě, kdy počítáte každý gram nákladu, je to trochu nereálné. Stejně jako fakt, že tam nutně musíte poslat vědce, který trpí zvláštní klaustrofobií. (Ne, vážně to můžete vyhodnotit na zemi, můžete tam poslat někoho, kdo tam aspoň nebude zvracet.) Co mě pak dostalo asi nejvíce, bylo tvrzení, že prostředek pro podporu dýchání (co dodává kyslík a odsává CO2) na této lodi odsává kysličník uhelnatý (což ale mohlo být jen chybou překladu, jak ví každý, kdo se aspoň trochu potýkal s anglickým názvoslovím). Vím, jedná se o pitomosti a normální člověk je asi nepostřehne, ale mě rušily. I když se nejedná o jediný smysl knihy, vadilo mi to a lehce dráždilo. 

Mnohem lépe na mě působilo propojení s minulostí. Občasná retrospektiva, návraty do dětství - bylo to milé, i když postupně víc a víc smutné, ale mělo to zajímavé kouzlo. Pro mě se to ze sci-fi skutečně díky tomu posunulo někam jinam a díky tomu dostala prostor i historie naší země (což asi ocení čtenáři z jiných zemí, kterým bylo postupně vysvětleno, proč se ta loď vlastně jmenuje Jan Hus). I když jsem se občas setkala s tím, že se jedná i o parodii, že si zde utahujeme z vlastního národa, nějak moc jsem to necítila (některé věci možná beru jako automatické, když popisujete náš národ) a ani mi to nepřišlo příliš humorné - snad až na úplný počátek. 

Narovnal jsem se, odkašlal si. Roztřesenou ruku jsem si opřel o koleno; nečekaná budoucnost, kterou mi tenhle cizí člověk právě nabídl, na mě dolehla plnou vahou. Hlasem hlubším než obvykle, jak to odpovídalo závažnosti chvíle, jsem pronesl: "No do prdele."

Jenže humor se postupně vytratil a nastoupily vážnější záležitosti. Trable s manželkou, jeho vlastní osobnost, spojení s minulostí, které sotva kdy zcela dokonale přestřihnete. Mělo to svůj hlubší, zajímavý smysl. Mělo to něco, co ne každá nová kniha. Nějaký duch starších knih, alespoň mi to tak připadalo - vědomí, že se vám to sice místy nelíbí, ale i tak se vám to zatraceně líbí. 

Upřímně, líbilo se mi to. Nebylo to dokonalé, občas jsem se rozčilovala a bylo to první kniha, kvůli které jsem se kdy odhodlala napsat do nakladatelství. Ale líbilo se mi to. Má to své vlastní kouzlo, něco, co ve vás přetrvá i po dočtení, a vy víte, že se k té knize jednou vrátíte a přečtete ji znovu. A patrně to už bude lepší, protože od toho budete očekávat přesně to, co to je. Dobrou knihu.

Četli jste Kosmonauta? Líbil se vám? Nebo vás moc nezaujal? A co vůbec vy a sci-fi? Preferujete něco, co je skutečně přesné a odborné, nebo spíše lehce mystické?

neděle 9. července 2017

Jak to vypadá u mě v knihovně

Už delší dobu jsem chtěla sepsat článek - nebo spíše fotočlánek - o tom, jak to vypadá u mě v knihovně. Tak trochu se i pochlubit tím, co se mi v policích nastřádalo, protože upřímně, není to tak dávno, co jsem žádnou knihovnu neměla.
Svůj vlastní pokoj mám totiž až od třetího ročníku na střední - respektive, prázdnin před ním. Přestupovala jsem na jinou školu, což znamenalo, že budu vstávat v pět hodin ráno, a rodiče uznali, že je trochu nesmysl mít pokoj s mou mladší sestrou. Která navíc na rozdíl ode mě o víkendech spí do dvanácti, zatímco já vstávám v sedm. Místo bylo a já dostala svůj pokoj - a s ním i dost místa na knihy, které se mi předtím tísnily ve skříni a v jedné poličce nad postelí, u které jsem se už obávala, že mi jednou v noci spadne na hlavu.

A dnes? Nu, k osmnáctinám jsem dostala novou knihovnu, protože jsem potřebovala víc a víc místa. Naštěstí teď žádné problémy s místem nemám - jak sami uvidíte - a kdyby něco, stále dokážu knihy přerovnat, abych jich tam dostala více (hach, za jak dlouho to budu muset udělat?).

Zpátky ke stěhování - i když to není tak dávno, zdá se mi to jako celá věčnost. Ta doba, kdy jsem chodila na jiný gympl, kdy jsem měla pokoj se sestrou, kdy jsem byla ze školy věčně zdeptaná... No, konec vzpomínkového okénka. Rozhodně, nedostala jsem nový nábytek, spíše jsme se s mamkou pustily do toho, abychom trochu upravily stávající nábytek v místnosti - starou obývací stěnu z bytelného dřeva, u které jsme tušily, že by ji táta jen nerad vyhazoval. Což mimo jiné znamenalo, že jsem si mohla splnit svůj dávný sen a mít fialovo-bílý nábytek! A také strašně moc místa, upřímně.

(Nejsem fanouškem obřích fotek v článcích. Pokud se chcete podívat na nějakou blíže, klikněte na ní.)

Všude mám knihy. Ale to se prostě občas stává. Když jste knihomol. Navíc na tom nejsem tak hrozně jako moje mamka. Ta sice tolik nečte, ale knih má mnohem, mnohem více. 

Horní poličku zabírají anglické knihy, především pak Harry Potter. A Doctor Who. A také jsou tam dvě knihy české (Marťan a Jonathan Strange a pan Norrell), protože je mám současně i v angličtině - přičemž obě jsem zatím četla jen v češtině, ale snad to brzy napravím. Dolní poličku pak také zabírá Potter - tentokrát v češtině v mém nesourodém vydání, které jsem postupně sbírala po antikvariátech. Pak také jedna parodie na Pottera, Hobit, Hořká setba, co čeká na vydání třetího dílu, dvě knížky od Gaimana - obě boží; potom Lhář, což je skvělá série s Lokim, Hunger Games, krátká knížka od George R.R. Martina a dva díly Kronik Královraha, kde nutně také potřebuji třetí díl. 

Prostřední část mé knihovny, kdy je pěkně vidět, že jsem prcek - a proto jsou v té horní polici knihy, které jsem buď ještě nečetla, ale nespěchám na ně, nebo četla, ale příliš mě nezaujaly. (Nebo jsou moc vysoké, to je případ Sherlocka.) Také je tam pár kousků, které jsem někde zadarmo získala, ať jako doplněk na Světě knihy či z tomboly na plese. (A prostě se k tomu nedohrabala.) Mimochodem, Reportáž psaná na oprátce má sice skvělý název, ale je strašná. (Aneb když to čtete a nevíte, že autorem je zanícený komunista. Dobře, poznala jsem to tak na druhé stránce.
Další polička je plná fantasy a sci-fi - pár knih z edice Pevnost, Kroniky Hagena von Stein, které jsem zatím nedočetla, neboť mě druhý díl příliš neoslovil. A Noční běžci, milá fantasy série, kterou vřele doporučím. 

Třetí polička je už oblíbenější. Už je tady zas je skvělá kniha. Jako zabít ptáčka mě příliš nezaujalo a na Bratři Karamazovi se teprve chystám. Pak tam sídlí Mlčení jehňátek, Wolfe Brothers od Zusaka - třetí díl chybí, i když vyšel, ale chystám se na něj! Pak Zibura, detektivky od Rowlingové a dvojjazyčný Sherlock Holmes. A Kafe v pět, sbírka povídek, kterou jsem i s věnováním obdržela od Yim, co tam má i svojí povídku. 

Gramofon jsem podědila po babičce. A desky taky, i když tohle je jen malý výběr z toho, co doma máme. Vážně, máme toho hromadu - já si vybrala jen to, co se mi líbí a co si občas poslechnu. 

Na závěr trochu YA. Stmívání, na které jsem kdysi šíleně ujížděla (ale začala díky němu psát fanfikce), Half Bad, což není špatné, Inkarceron, který mě kdysi dost chytl, Selekce, co se mi vůbec nelíbila, ale líbila se sestře, co jinak nečte. Fangirl mě hodně bavila a Anna krví oděná také. Obecně YA až tak nemusím - občas se najde výjimka, ale nevyhledávám to. A třeba u fantasy YA se dvakrát rozmýšlím, jestli si to přečtu - i když je pravda, že fantasy takto označené, co vychází u Hosta, mě baví. 

Z první fotky jste si možná všimli, že u gramofonu mám zastrčené Milénium. To jsem ještě neměla novou knihovnu a neměla kam jinam ho strčit, a pak už tam takhle zůstalo. Zatím jsem četla jen první dva díly, na třetí se chystám, protože je to vážně fajn. Ale na čtvrtý už ne, neboť upřímně nemám ráda, když série dopisuje někdo jiný. 

Tohle je tolik opěvovaná nová knihovna. (I když ji mám už přes rok, ale asi jí to zůstane.) V horní poličce se nachází převážně klasika - většinou starší výtisky, buď z rodinné knihovny nebo porůznu z antikvariátů. A úplně vpravo pak mám svoji soukromou sbírku Shakespeara

Další dvě poličky jsou hodně sériové. Tak třeba kompletní Zaklínač. Pak fantasy od Hostu - Kostičas, Stín krkavce, Havraní kruhy, Jiskra v popelu. Na podzim budu řešit problém, neboť v těchto sériích vyjdou tři nové knihy. Budu je muset někam přestěhovat, co se dá dělat. Trochu níže je pak Píseň ledu a ohně - všech pět dílů, co zatím vyšlo. Vypadají skvěle, jen jsem trochu smutná z toho, že až vyjde šestý, bude vypadat jinak. Proč. Pak je tam Stopařův průvodce - ne komplet, postupně sbírám to nové ilustrované vydání (které je neskutečně boží). Pak první díl Metra a Démon z East Endu, zajímavé české fantasy. 

Na poslední knižní poličce pak mám jednak omalovánky a kuchařky, pak obal na knihu, co jsem dostala od sestry k Vánocům, a pak odborné knihy. Trochu populárně-naučné četby, ale i první díl Feynmanových přednášek. Všechny tři díly máme dohromady s přítelem, zbylé dva má ale aktuálně on - a stejně je na podzim všechny tři přestěhujeme na kolej, protože se z nich dobře učí. Pak tam mám taky jaderňácký časopis Corpus Omne (bohužel bez posledního dílu) a různé brožury, které jsem různě sesbírala. Různé letáky, sborník z konference, přednášky z Jaderné maturity - takové ty věci, které se mohou jednou hodit a jsou nanejvýš zajímavé. 
Závěrem deka na čtení (je skvělá, jen po ní občas kloužu) a kytičkový obal na noťas. Ten mám od mamky, respektive, máme ho tak na půl - navíc jsem si už pořídila batoh, do kterého se mi vejde i noťas, tak nemusím tahat druhou brašnu. 

I když je tenhle článek šíleně dlouhý (kecám a mám velké fotky), i tak mám pocit, že těch knížek mám pořád málo. Na druhou stranu, až se budu stěhovat od rodičů, budu toho mít alespoň méně na tahání - a pak si můžu udělat obří knihovnu, že? (Aneb můj sen mít knihovnu jako celý pokoj, kdo by to nebral?)

Rádi se kocháte cizími knihovničkami? Nebo se chlubíte i sami? A máte knihy nějak zajímavě seřazené, nebo se řídíte heslem - série k sobě a ať se to tam vejde a vypadá to hezky? :)

středa 5. července 2017

Plíseň

Jak možná víte, mám v oblibě série. Většinou se pouštím až do těch ukončených, ale v minulém roce jsem udělala několik výjimek a mimo jiné přečetla Ódinovo dítě. První díl Havraních kruhů vypadal zajímavě - fantasy, severská mytologie, zajímavý příběh, dobré recenze. A když jsem se do toho pustila, zjistila jsem, že jsem skutečně neudělala chybu. Líbilo se mi to a napjatě očekávala druhý díl, který skutečně vyšel. Vcelku nedávno, ale upřímně, i tak mi trvalo, než jsem se k němu dostala. (Poznámka: Třetí díl by měl vyjít už letos na podzim!)

Na Plíseň jsem se vážně těšila. Je ale pravda, že hned zpočátku mé nadšení trochu ochladlo, když jsem narazila na první recenzi - ta zrovna příliš pozitivně nevyhlížela. Ale co. Zakázala jsem si číst recenze, a když jsem konečně pokořila Valhalu, trochu skeptická jsem se do ní pustila.

"Všichni vědí, co činí. Otázka zní, jestli s tím jsou schopni žít nebo ne."

Na rozdíl od prvního dílu, kdy vás Siri Pettersen zavedla do svého vlastního fantasy světa, se tentokrát vydáte do světa, který je nám velmi dobře znám. Do Anglie, do Yorku, do severských zemí, do Benátek... Hirka se totiž vydává na zcela nové dobrodružství - na něco, po čem svým způsobem dlouho toužila. Postupně je ale konfrontována s krutou realitou - s tím, že ani v našem světě není vše růžové a ona rozhodně není v bezpečí. Její příběh je, velmi upřímně, dost napínavý. 

Přišlo mi, že se tam pořád něco děje. Jedna událost střídá druhou a vy vlastně nemáte moc šanci se nějak pořádně začít bát. Upřímně mi to přišlo možná až příliš rychlé, příliš krátké (druhý díl je také oproti prvnímu o něco tenčí), ale stejně tak ani úplně nevím, zda je něco takového špatné. Možná až na to, že mi i kvůli tomu Hirčino cestování mezi jednotlivými zeměmi přišlo rychlé a prakticky nepopsané. Autorka se zjevně nesoustředila na hlavní linku, na hlavní postavy a to okolo nějak uplynulo. Rozhodně jsem se u knihy nenudila, jak jsem se trochu bála - po přečtení té zmíněné recenze. 

Nebylo to ale jen o Hirce - část knihy se stále odehrávala v Ymslandě, konkrétně okolo Rimeho, který má také svých starostí dost. Politika, intriky - takové ty známé věci z prvního dílu. 

Musím ale uznat, že místy to bylo dost šokující. Prostě některé věci jsem absolutně nečekala - a ve výsledku se jednalo spíše o příjemná překvapení, která to celá dotvořila do něčeho krásného. Chvílemi se sice zdálo, že snad autorka sáhne po nějakém klišé, ale pak se vše změnilo. Dostalo to nový nádech, nová fakta. Protože tento druhý - jako mnoho druhých dílů - byl hodně o informacích. O vysvětlování, na které v úvodním prvním díle nebyl čas, ale čtenář je potřebuje znát předtím, než se pustí do finále. Nicméně Plíseň nebyla jen o tom, že by připravovala půdu pro něco většího. Sama o sobě byla akční, zajímavá. Svým zasazením do našeho světa dostala úplně jiný nádech, ale nečekejte nějaké silné urban fantasy - spíše se jen postavy z jiného světa přesunuly do druhého, se kterým se musili sžít. Museli se naučit jazyk, trochu se popasovat s absencí síly.

Podívala se na otce. Uchopil opěradlo lavice před sebou a zíral na obraz, jako by čekal na odpověď, která nepřicházela. Položila mu ruku na záda. "Otče Brody, jsem si naprosto jistá, že se jedná o úplně obyčejného holuba." 

Uznávám, nebylo to dokonalé. Občas jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že Hirka tak rychle porozuměla neznámému jazyku včetně abstraktních pojmů, když neměla k dispozici žádný slovník ani překladatele. Že se nikdo nezajímal, když se objevila zcela neznámá, mladistvá dívka. O rychlém cestování jsem se už zmiňovala. Nicméně je to možná způsobené spíše tím, že jsem trochu hnidopich. Rozhodně to ale neruší a lze to pochopit. Pro takovou fantasy existují důležitější věci. 

Shrnu-li to, bylo to vážně dobré čtení. Nechci to srovnávat s prvním dílem, neboť osobně série raději hodnotím vcelku než po jednotlivých dílech. Rozhodně mě to bavilo a zabavilo na několik večerů. A i když se mi zdálo, že to uběhlo až příliš rychle, jednalo se o milé znovushledání s Hirkou i Rimem. Teď mi nezbývá jen čekat na poslední díl. 

Četli jste Ódinovo dítě? A Plíseň? Nebo se na to teprve chystáte?