čtvrtek 31. srpna 2017

Když se zatouláte po hvězdách

Čas běží jako splašený a já se nějakým způsobem ocitla v situaci, kdy píšu už o druhé knize, kterou jsem přečetla v rámci skupiny My čteme. (Pokud vám to uniklo, je to skupina, která se zajímá především o čtení klasické literatury, jež si na goodreads na následující měsíc vždy odhlasuje jednu knihu z nabídky.)

I když jsem pro srpen hlasovala pro Pan Theodor Mundstock - protože jsem se školou byla na představení ústeckého Činoheráku, které zpracovávalo tento titul a bylo poněkud... děsivé a velmi silné - vyhrál to Tulák po hvězdách. Nepatřím mezi osoby, kterým by to vadilo - spíše naopak, je občas fajn si přečíst něco, co nemáte ve svém vlastním to-read seznamu - a tak jsem se do knihy vcelku ráda pustila.

Inteligentní lidé jsou krutí. Hloupí lidé jsou příšerně krutí.

U klasiky se mi často stává, že vím, co je předmětem děje. Občas znám i konec, nebo alespoň znám život autora, nějaké ty podrobnosti, které češtinářkám připadají jako něco, co nutně musíte znát, i když je to k ničemu. Jenže tentokrát to nebyl takový případ. Upřímně, já ani nevím, jestli jsme Jacka Londona v hodinách literatury brali. Jistě, slyšela jsem někde název knihy a dokázala bych k tomu přiřadit i autora, ale o čem to vlastně má být? O čem budu číst? Kdy a kde se to odehrává? To jsou otázky, na které by vám můj mozek před samotným čtením nedokázal odpověď.

Občas je fajn skočit do neznáma. A v tomto případě se mi to i vyplatilo. Nicméně, pokud to chcete vědět, je to především neobyčejný příběh. Přišlo mi, že je vcelku jedno, jak se jmenuje hlavní hrdina, nebo kde se to odehrává, co stojí v pozadí a líně si hraje svůj díl příběhu. Nebylo to podstatné a postavy to sami přiznávají, protože čas a prostor jsou tam skutečně velmi relativní pojmy. Nebojte se ale žádné moderny ani formálních pokusů o nějakou novou formu. Je to román, jeden z těch, co dokazují, že i v zajímavé formě mohou být zcela normální věty.

Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít.

Kromě toho za těch pár stran - není to dlouhé - toho mnoho získáte. Víte, není to filozofické v tom smyslu, že by se vám to někdo snažil vtlačit, vnutit. Nikdo vám nepodsouvá jeden určitý názor, nenutí ho do vás. Jen ho ukazuje, prezentuje. Je to přehlídka myšlenkového směru, ale není to nic šíleného. Pravděpodobně jste o tom už někde slyšeli, nebo alespoň o části, ale tady vám autor ukazuje, jak by to snad mohlo vypadat úplně. Když něco dotáhnete do konce, oddělíte duši od těla, a pak se jen tak touláte po hvězdách. Cestujete, ale nemusíte se zvednout, a přeci žijete, cítíte, prožíváte.

Má to své poselství, ale upřímně ho tu vážně nechci rozebírat. Zkazila bych vám vaše vlastní čtení, vaši vlastní možnost to poznat, postupně se do toho nechat zatáhnout a přemýšlet o tom, i když knihu odložíte. I proto je tento článek tak krátký. Má říci pouze jedno - je to dobré, dostalo mě to a ohromilo jako něco, co už dlouho ne. Přečtěte si to, nebude toho litovat. Vážně ne.

Už jste se toulali po hvězdách? Nebo ještě ne? A co vy a čtenářské skupiny? Zapojujete se? Nebo se raději držíte stranou?

Facebook / Instagram / Goodreads

neděle 27. srpna 2017

Berlín 17

Naše první zahraniční dovolená. Vážně, můj vztah s přítelem pokročil tak daleko, že jsme spolu jeli na něco, co se skutečně dá nazvat dovolenou. Někam, kde jsme jen sami dva, máme před sebou pár dní a plno plánů. Už dříve jsme si sepsali seznam míst, kam bychom chtěli někdy jet - je dlouhý, vážně. A nějak jsme se shodli, že bychom poprvé mohli do Berlína. Není to daleko, dopravní spojení vyhovující a věděli jsme, co všechno bychom tam chtěli dělat a vidět. Prostě ideální kombinace.

Na cestu jsme se vydali v neděli. Dopoledne tři hodiny ve vlaku, kdy jsme poznali, že německé vagony EC vážně nejsou nic moc. A nechápali, jak někdo může nadávat na ty české. Ale sedli jsme si a četli - přítel také rád čte, i když ne vždy na to má čas. Takové příjemné, i když já četla Chlapce v pruhovaném pyžamu. Když jsem postupovala ve čtení, zjistila jsem, že to nebyl vážně dobrý nápad. Protože poté, co jsme se ubytovali - u jedné milé paní aneb Airbnb - vydali jsme se na další cestu. Do Sachsenhausenu. Jo, první den a my lezli do koncentráku. Ale upřímně - čekala jsem něco jako Osvětim. Obrovský prostor, co si projdete, ale jinak nic. Spletla jsem se. Částečně. Zaprvé, Sachsenhausen je také obrovský - R., co nebyl v Osvětimi, mi nevěřil, že mohlo být ještě něco většího - ale na rozdíl od Osvětimi máte všude expozice. Když vejdete do zachovalých baráků, jsou tam panely a neuvěřitelné množství informací. Texty, fotografie, kresby, zaznamenané výpovědi, vzpomínky... Připomnělo mi to Terezín, ale mnohem interaktivnější a obsáhlejší. Procházeli jsme tedy místem - v jedné části byly vzpomínky českého studenta, který se tam dostal po 17. listopadu (jeden z důvodů, proč jsem vůbec do Sachsenhausenu chtěla), v jiné narazili na Josefa Čapka, o kterém jsem netušila, že se ocitl i v tomto táboře. Nicméně, byl tam příběh, jak se tam dobrovolně nabídl na transport do Bergen-Belsenu. Už se blížil konec války, nemohlo to být zlé - bohužel, propukla tam epidemie skvrnitého tyfu a on tam zemřel (podobně jako Anna Franková, mimochodem).




Pondělí byl šíleně dlouhý den. Ráno jsme vyrazili do Bundestagu, kde jsme měli zarezervovaný vstup do kupole. Po bezpečnostní prohlídce a krátké cestě jsme se skutečně ocitli nahoře, odkud byl krásný výhled. Bohužel, docela tam foukalo, byla zima a já zjistila, že jsem si asi měla vzít s sebou bundu. No co, po zastávce u Braniborské brány jsme se vydali na Alexanderplatz, do Primarku. Sehnala jsem pěknou bundu, a pak vesele pokračovala dál - po náměstí okolo Berlínské katedrály, pak k Nové synagoze, Checkpoint Charlie, Topografie des Terrors - muzeum na místě, kde stávalo velitelství gestapa. A kousek vedle vedla později Berlínská zeď. Výprava na hřbitov, kde jsou pohřbeni bratři Grimmové a Gustav Kirchhof. A Pamětní kostel císaře Viléma, který je zakonzervován ve stavu, v jakém se ocitl po bombardování. Nakonec jsme se prošli Tiergarten - obrovským parkem před Braniborskou bránou - a vydali se domů. Celkově jsme ušli asi dvacet kilometrů (prostě dovolená, chápete).





Na úterý jsme měli naplánovaný Museuminsel. Je to ostrov, u kterého si ani moc nevšimnete, že je to ostrov, kde najdete plno krásných muzeí. S exponáty, o kterých se učíte v hodinách dějepisu - Nefertiti, Ištařina brána, plno soch... Navštívili jsme Staré a Nové muzeum, ale upřímně, ke konci druhého muzea jsem už začala protestovat. Respektive, mé zdraví. A když jsme viděli frontu k Pergamonmuseum (kde sídlí zmíněná Ištařina brána), vzdali jsme to. A já mazala do postele - poté, co jsem splašila havraspárskou deku. Ale bylo tam krásně a jednou bych tam chtěla znovu. 




Ve středu jsme se trochu prospali, změnili plány a vyrazili do Zoo. Navíc se udělalo hezky, tak jsme si řekli proč ne. Upřímně řečeno, berlínská zoo je vážně pěkná. Jediné, co mi na ní vadilo, byl počet lidí - navíc často neukázněných a neohleduplných. Ale viděli jsme pandy, které sice měly snad největší výběh, ale stejně jen seděly a jedly bambus. Pokud se pohnuly, tak pro bambus, který byl o kousek dál. Po zoo jsme se pak vydali do obchůdku Rittersport - na který mě nalákalo video na Facebooku, že si tam můžete vytvořit vlastní čokoládu. To jsme nakonec nevyužili, protože se dostavila únava a my nechtěli čekat půl hodiny. Místo toho jsme se spokojili s jejich i tak šíleně velkým výběrem. (A já odolala pokušení koupit pytel s dvěma kily čokolády. Sestra a mamka zase drží dietu, to bych jim udělat nemohla.)





Čtvrtek patřil Wannsee a Postupimi, což není přímo v Berlíně. Dojedete tam sice městskou dopravou, ale zabere vám to dvě hodiny. Nicméně, ve Wannsee je vila, kde se konala konference, které předsedal Heydrich a kde se řešilo konečné řešení židovské otázky. A vzhledem k tomu, že jsme s přítelem byli na představení ústeckého činoheráku, kde tuto konferenci přehráli (podle dochovaných záznamů), byla to taková nutnost. Akorát nás vyděsilo, že ta vila byla vážně pěkná. K tomu, co se tam probíralo, mnohem více seděla temnota jeviště. V Postupimi to už bylo veselejší. Tam se sice konala také jedna konference, ale až ta poválečná. (Bohužel, Cecilienhof je aktuálně z části zakryt lešením.) Nicméně, i tak jsme se nemohli vynadívat - v Postupimi se totiž nacházíte několik různých zámečků a parky a zahrady, které je obklopují, jsou skutečně nádherné. Pokud zavítáte někdy do Berlína, tak tam prostě musíte. Je to nutnost.




V pátek jsme se už vraceli - a nestihli tím vše, co jsme si původně plánovali, ale nevadí. I tak to bylo pěkné a zajímavé. Třeba jsme také poprvé spali pouze s jednou dekou - i když spíme na dvojlůžku, obyčejně máme dvě - a zjistili, že to není nijak špatné. Ale také jsme objevili, že Praha je vážně krásná a občas Češi nadávají na věci zcela zbytečně. Třeba městská doprava v Berlíně je taková zvláštní - metro a vlaky se vám kříží, obojí jezdí nad zemí i pod zemí, jednotlivé linky se tváří docela beze smyslu. Hlášení věčně tiché, vozy ne zrovna líbivé. Prostě už jsem jela metrem v Praze, Berlíně i Londýně, ale Prahu mám stále nejradši. A i když i tam občas nadávám na cyklisty, oproti Berlínu je to pohodička - tam sice máte pruhy pro cyklisty, ale velká část to stejně ignoruje, jezdí po chodnících a jak je jen napadne. Kromě toho, že o chození vpravo nikdo neslyšel - ani jsem si dřív neuvědomila, jak moc to automaticky dělám a jak je to bezva. 

Z Berlína jako celku nejsem moc unešená, ale některé věci jako samostatné celky jsou strašně krásné. Ale to, co leželo mezi nimi, mě už příliš nezaujalo. A prostě, doma je doma. Ceňme si toho, jak to máme krásné a nestěžujme si. 


Pokud byste se chtěli podívat na více fotek, můžete zde.

Byli jste v Berlíně? Co se vám líbilo? A máte rádi muzea? A zoo? Co vy a koncentrační tábory? Byli jste letos někde v zahraničí? 

sobota 19. srpna 2017

Seriálování: Kvítek karmínový a bílý

Kvítek karmínový a bílý je kniha, o které se dost mluvilo. V jistých kruzích neskutečně oblíbená kniha, k níž jsem si i já letos konečně našla cestu. Tlustá bichle, jež ale oplývala neuvěřitelně poutavým příběhem, který jsem si zamilovala. K tomu přidejte, že Michel Faber vážně umí psát a celý příběh je tak nejen skvělý, ale i skvěle napsaný. A co víc tedy chcete?

Teprve nedávno jsem ale díky kamarádce zjistila, že Kvítek má i svou adaptaci - konkrétně ožil jako čtyřdílný seriál od BBC. Prakticky čtyři hodiny, po které můžete sledovat, jak postavy ožívají a vypráví svůj příběh pomocí činů a ne slov. A i když jsem zpočátku byla skeptická - kdo by nebyl, když máte dobrou knihu a chcete se pustit do její adaptace, že? - postupně jsem kouzlu příběhu propadla podruhé.

Jaké to tedy bylo? Hodně věrné knize, až jsem se divila. BBC se skutečně podařilo vecpat takovou obsáhlou knihu do čtyř hodin (což je asi také důvod, proč by jakékoliv plány na normálně dlouhý film u tohoto příběhu ztroskotaly). A také to potvrzuje, proč mám ráda seriály od této britské stanice - i když tenhle je jeden z těch starších, vyšel v roce 2011 (přičemž český překlad Kvítku vyšel až v roce 2014).

Pokud neznáte knihu, dovolím si stručně nastínit příběh. Ten vypráví Sugar, prostitutka z viktoriánské Anglie, která si postupně získává srdce továrníka Williama Rackhama. Jenže to není až tak jednoduché, zvlášť když tento dědic továren na parfémy má psychicky narušenou manželku; bratra, který se našel ve víře v Boha, a občas se okolo mihne rodinná přítelkyně, která se snaží dostat prostitutky do normálních zaměstnání. Je to román bohatý na jednotlivé linie, které se prolínají a poodhalují čtenáři různé epizody tehdejšího života. Nevypadá to jako něco, co by bylo napsáno v tomto století - snad až na občasnou vulgárnost a přímočarost, jež si během některých aktů autor dovoluje. 

A jaký je v tom seriál? Rozhodně nepřijdete o nic důležitého a mě osobně třeba hned potěšilo, když jsem viděla, že bratra Williama hrál můj oblíbený Mark Gattis (a pak jsem také zjistila, že ta herečka, co hrála paní Foxovou - zmíněnou rodinnou přítelkyni - je mi povědomá z toho důvodu, že hrála Ufňukanou Uršulu). Zbytek obsazení vám příliš nezrecenzuji, protože upřímně, já si stejně pamatuji jen pár mých oblíbených herců a tím to končí. Prostě filmový barbar. 

Nicméně kromě toho, že je to věrné, je to i jednoduše dobré. Věříte tomu. Dobře se vám na to kouká, i když se přiznám, že bych si pro další sledování měla sehnat lepší kvalitu. Pěkné prostředí, pěkná atmosféra (pokud to můžete o prostředí viktoriánské Anglie říci), dobré herecké výkony, kterým věříte a prožíváte příběh s nimi. Líbilo se mi, jak mě to vtáhlo do děje, ponechalo i určité kouzlo knihy, tedy to, že Sugar je ta, která vypráví. A nejen ten jeden příběh.

Pokud jste nečetli knihu, přečtete si nejprve ji - je skutečně skvělá. Pokud se vám do ní nechce, nebo jste ji už četli, seriálem také neprohloupíte. Ale co si budeme povídat, já raději čtu, takže vždy se mi bude líbit víc kniha - i když v tomto případě jí seriál těsně šlape na paty.

Četli jste Kvítek? Případně viděli seriál? A co vy a filmové/seriálové adaptace knih? Díváte se na ně? Vyhledáváte je? :)


úterý 15. srpna 2017

O mé cestě k Sophiině volbě

Přemýšlela jsem, jestli napsat tento článek. Ne recenzi, vlastně jen povídání o jedné knize. Něco podobného jako u Hlavy XXII., protože i tady se jedná o klasiku.

Možná tak nějak víte - nebo alespoň tušíte - že ráda čtu klasiku. Pořád mám něco na seznamu, klenoty, ke kterým jsem se dříve nedostala - zapadly v hodinách literatury, nebo se mi v okamžiku, kdy jsme je probírali, prostě nezalíbily. Možná jsem se kdysi i učila jejich děj - i kvůli tomu je čtu až později, abych si dovolila to, co o nich vím, zapomenout. Ano, nesnášela jsem, když nám na hodinách vyučující prozradila děj i s koncem. Naštěstí takové informace spadají do kategorie snadno zapomenutelné, takže na rozdíl od jiných věcí si na ně za chvíli nevzpomenu.

Sophiina volba ale do této kategorie nepatří. Věděla jsem, o čem to je, jak to skončí. Nicméně, v některých případech mi to příliš nebrání, a tak jsem se do ni pustila. Respektive, pustila podruhé. Poprvé jsem na tuto knihu narazila už před lety, kdy jsem si řekla, že by nebylo špatné si ji přečíst. V té době jsem už něco o holocaustu četla, třeba Smrt je mým řemeslem, a pověst Sophiiny volby ji poněkud předchází, že ano.

Nicméně tehdy jsem zjistila, že mě to nebaví. Prostě to bylo šíleně zdlouhavé a nudné a já nakonec knihu odložila, i když to nedělám příliš často. Od knihy jsem čekala i něco jiného - víc druhé světové války, upřímně. Nečekala jsem povídání jednoho amerického mladíka a už od začátku větší přísun sexu, než v mém věku tehdy bylo zdrávo.

Později jsem se ale často setkávala s tvrzením, že ta kniha je skvělá. Dokonce i osoby, které jinak nečetly, ale přesto tuhle, ne příliš krátkou, knihu přečetly a chválily. Říkala jsem si, že bych to mohla zkusit znovu - přeci jen, celkově se mi změnil vkus na knihy, začala jsem číst jiné věci, tak proč ne.

Nijak jsem to neplánovala - prostě jsem jednou v knihovně narazila na Sophiinu volbu. V angličtině. A protože jsem ještě neměla vybrané čtení v angličtině na daný měsíc, řekla jsem si proč ne. Proč to nezkusit, i když to bude náročné a je to trochu sebevražedné, pouštět se do knihy, kterou jsem předtím nedočetla, v angličtině. Pokud to ještě nevíte, ano, jsem trochu magor.

Nicméně, i když jsem věděla, že to bude náročné, právě kvůli tomu mě to lákalo ještě více. Ráda čtu v angličtině, ale poslední dobou mám problém najít nějakou pořádnou výzvu - oproti takové němčině, kdy je to naopak. Sophiina volba se ale stala takovou výzvou - ne zrovna jednoduchý jazyk, rozsahově lehce delší. Ale zvládla jsem to. Zpočátku se mi to sice četlo poněkud pomalu, ale po chvíli to už šlo jedna báseň. 

Jazyk ale není vše, a tak bych se ráda obrátila k tomu, co je důležitější - samotnému obsahu. Víte, i když je ta knížka známá především kvůli holocaustu a Osvětimi, nepřišlo mi, že by to bylo to hlavní. Jedná se spíše o pozadí, na kterém si William Styron vypracoval svůj vlastní příběh, respektive spíše psychologickou studii různých lidí. Sophie je polská katolička, která skončila v Osvětimi - přežila a po válce se vydala do Spojených států, kde potkává Nathana, se kterým má později poněkud bouřlivý vztah. A do toho všeho přichází Stingo, mladý muž z jihu, jež touží po kariéře spisovatele. 

Je to román tří lidí, ale ani jedna z těch postav není obyčejná. Žádná není normální, žádná nemá normální osud. Jsou to takové ty postavy, které mě po chvíli začnou štvát, i když se mi samotná knížka líbí. Celé jejich pozadí, jednotlivé osudy, jež se splétaly a rozplétaly - to je to zajímavé a poutavé. Pořád se do toho motá holocaust - ve vzpomínkách Sophie, ale i v tom, jak autor předkládá určité paralely s jižanskými státy. Předkládá to osud někoho, kdo trpěl, ale i někoho, kdo trpí, protože ho kvůli příslušnosti k národu hází do jednoho pytle s těmi, kdo způsobili hrůzy. 

Nicméně, není to jen o tom. Upřímně, přišlo mi, že buď tam nějakým stylem - i když spíše nepřímo - řeší holocaust, nebo je tam sex. Možná určitá spojitost mezi narozením a smrtí. Ale je pravda, že i když s ním jinde nemám problém, tady mi lehce vadil. Nepřišel mi relevantní, trochu zvláštní. Přišlo mi, že autor mixuje různé věci, že je to možná až moc. Nebylo to špatné, ale když jsem to četla - a vlastně i po samotném dočtení - nebyla jsem z toho tak nadšená jako někdo jiný. Bylo to dobré, ale neskákala jsem z toho nadšením do stropu. 

Závěrem? Je to dobrá kniha. A i v angličtině se dobře četla, ale počítejte s trochou větší obtížností - ale dá se to, vážně. Je to navíc kniha neobyčejná, ne zrovna klasická, různorodá a zajímavá - jiná než to, co většinou o druhé světové válce čtete, ale rozhodně ne špatná. A i když jsem z ní nebyla až tak nadšená jako jiní, i tak ji doporučím - je to taková ta klasika, která vás dříve či později osloví. A stojí to za to.

Četli jste Sophiinu volbu? A jak jste na tom s knihami o druhé světové válce?

neděle 13. srpna 2017

Tudy cesta nevede 2017

Možná jste si všimli (nebo nevšimli, to není až tak zásadní), že blog zel v uplynulých čtrnácti dnech prázdnotou. Všude mrtvo, žádná aktivita, žádný nový článek, nebo reakce na komentáře. Možná jste si také povšimli toho krátkého textu v menu o tom, že se nacházím na soustředění mimo blogové sféry. 

Pokud se ptáte, na které soustředění může jet tak nesportovní člověk jako já, tak hned na úvod prozradím, že se jednalo o soustředění matematicko-fyzikální. Konkrétně na to, co pořádá Studentská unie mé budoucí fakulty, tedy FJFI. Takže ano, matika, jaderná fyzika a spoustu dalších věcí. A někdo na to dobrovolně jede. 

Nechci se tu moc rozepisovat o tom, co všechno jsme dělali či jinak detailně popisovat náš program. To patří někam jinam - a také o tom napíšu článek, jen se možná ocitne někde jinde. Přeci jen, tohle je blog. Taková osobní studna myšlenek a poznatků a patří tam něco trochu jiného než na stránky fakultního časopisu. 

Čím bych začala? Koncem. Tedy tím, o čem jsem se už rozepsala v příspěvku na Facebooku (který má ale mnohem větší odezvu než cokoliv jiného, což mi přijde takové... smutné?). Pokud jste ho nečetli, tak jen stručně - poněkud mi na konci vypadla psychika, z poněkud podivných důvodů. Nebylo to příjemné, cítila jsem se pod psa, šíleně nevyrovnaná a smutná. Nicméně, ta chyba je stejně jen pouze u mé osoby, u mé divné mysli a osobnosti. Pokud se ptáte, už je mi dobře. Už je to trochu hozené za hlavu - leč to neznamená, že se i tak při pomyšlení na to necítím blbě. 

Ale zbytek? Věděla jsem, proč jsem tam jela podruhé, dala přednost před jinou akcí. Takže ano, byla jsem šťastná a bylo to krásné. Letos nás bylo méně než loni, což ale považuji spíše za výhodu než naopak. Také to bylo víc různorodé, co se týče rozdělení lidí v jednotlivých ročnících. To mě trochu mrzelo, protože zatímco mi loni přišlo, že všichni jdou na jaderku, letos to bylo naopak. Respektive, byli jsme tam čtyři a jen jednu osobu jsem poprvé poznala až tam. A taky to trochu zamrzí, protože ty nové lidi, co jsem poznala, už na dalším ročníku neuvidím, protože tam nepojedu, že. Ale tak snad se potkáme jinde. 

Taky jsme měli lepší počasí. Tak teplé, že jsem po celodenním výletu skončila s připečenými zády a po výletu do sklárny jsem si uhnala úžeh (jsem to ale šikovná, že?). Takže jsme měli spoustu běhacích her, a když se soustředění blížilo ke konci - a zvyšoval se počet přednášek - tak teprve tehdy začalo pršet. 

I to běhání mi letos přišlo lepší, ale nevím, jestli to nebylo tím, že jsem na to byla psychicky připravená, nebo tím, že jsem se před tím snažila běhat. A taky nepršelo, že. Ne že bych byla kdo ví jaký běžec a místy raději nechodila, ale prostě mi to přišlo lepší. Příjemnější. 

Nicméně, nebylo to jen o běhu. Za ty dva týdny jsem dělala spoustu nových věcí. Katedra dozimetrie přijela s celodenním programem a připravených orientačním během, kdy jsme s kamarádem skončili druzí. A já poprvé střílela ze vzduchovky, zatloukala radonové tyče, zkoušela s dozimetrem hledat v terénu zářič, měla na sobě ochranný oblek a pytli přelézala prolézačku, na kterou bych si normálně netroufla. Jinak jsem ovládala přes internet tokamak, užívala si večerní kurzy matematiky, kdy přišla řada na krásnou matematickou analýzu, dovezla si domů nějaké to uranové sklo a vůbec plno nových znalostí a poznatků. 

A - pokud jsem to ještě dostatečně nezmínila - poznala nové fajn lidi. A to je vždy šíleně boží, protože není moc lidí, co jsou schopni v létě dobrovolně počítat matiku. 

Dovolím si ale krátkou poznámku o tom, že i letos tam pár lidí četlo. I když já asi nejvíc - druhý díl Harryho Pottera v němčině, Tulák po hvězdách, Alenka v říši divů v angličtině, Zeměplocha. Na druhou stranu, nečetla jsem pořád, a když už, snažila jsem se u toho trochu socializovat - takže pak místo knížky skončilo u povídání, ale komu by to vadilo, že?

Bylo to krásné. Vážně. Mrzí mě, že nemám před sebou žádný další ročník, na druhou stranu, mám před sebou jaderku. Což je taky boží. Těžší, ale boží. 

Jak jste strávili zatím prázdniny vy? Jezdíte na nějaká soustředění či tábory? A co vy a matika? :)