úterý 15. srpna 2017

O mé cestě k Sophiině volbě

Přemýšlela jsem, jestli napsat tento článek. Ne recenzi, vlastně jen povídání o jedné knize. Něco podobného jako u Hlavy XXII., protože i tady se jedná o klasiku.

Možná tak nějak víte - nebo alespoň tušíte - že ráda čtu klasiku. Pořád mám něco na seznamu, klenoty, ke kterým jsem se dříve nedostala - zapadly v hodinách literatury, nebo se mi v okamžiku, kdy jsme je probírali, prostě nezalíbily. Možná jsem se kdysi i učila jejich děj - i kvůli tomu je čtu až později, abych si dovolila to, co o nich vím, zapomenout. Ano, nesnášela jsem, když nám na hodinách vyučující prozradila děj i s koncem. Naštěstí takové informace spadají do kategorie snadno zapomenutelné, takže na rozdíl od jiných věcí si na ně za chvíli nevzpomenu.

Sophiina volba ale do této kategorie nepatří. Věděla jsem, o čem to je, jak to skončí. Nicméně, v některých případech mi to příliš nebrání, a tak jsem se do ni pustila. Respektive, pustila podruhé. Poprvé jsem na tuto knihu narazila už před lety, kdy jsem si řekla, že by nebylo špatné si ji přečíst. V té době jsem už něco o holocaustu četla, třeba Smrt je mým řemeslem, a pověst Sophiiny volby ji poněkud předchází, že ano.

Nicméně tehdy jsem zjistila, že mě to nebaví. Prostě to bylo šíleně zdlouhavé a nudné a já nakonec knihu odložila, i když to nedělám příliš často. Od knihy jsem čekala i něco jiného - víc druhé světové války, upřímně. Nečekala jsem povídání jednoho amerického mladíka a už od začátku větší přísun sexu, než v mém věku tehdy bylo zdrávo.

Později jsem se ale často setkávala s tvrzením, že ta kniha je skvělá. Dokonce i osoby, které jinak nečetly, ale přesto tuhle, ne příliš krátkou, knihu přečetly a chválily. Říkala jsem si, že bych to mohla zkusit znovu - přeci jen, celkově se mi změnil vkus na knihy, začala jsem číst jiné věci, tak proč ne.

Nijak jsem to neplánovala - prostě jsem jednou v knihovně narazila na Sophiinu volbu. V angličtině. A protože jsem ještě neměla vybrané čtení v angličtině na daný měsíc, řekla jsem si proč ne. Proč to nezkusit, i když to bude náročné a je to trochu sebevražedné, pouštět se do knihy, kterou jsem předtím nedočetla, v angličtině. Pokud to ještě nevíte, ano, jsem trochu magor.

Nicméně, i když jsem věděla, že to bude náročné, právě kvůli tomu mě to lákalo ještě více. Ráda čtu v angličtině, ale poslední dobou mám problém najít nějakou pořádnou výzvu - oproti takové němčině, kdy je to naopak. Sophiina volba se ale stala takovou výzvou - ne zrovna jednoduchý jazyk, rozsahově lehce delší. Ale zvládla jsem to. Zpočátku se mi to sice četlo poněkud pomalu, ale po chvíli to už šlo jedna báseň. 

Jazyk ale není vše, a tak bych se ráda obrátila k tomu, co je důležitější - samotnému obsahu. Víte, i když je ta knížka známá především kvůli holocaustu a Osvětimi, nepřišlo mi, že by to bylo to hlavní. Jedná se spíše o pozadí, na kterém si William Styron vypracoval svůj vlastní příběh, respektive spíše psychologickou studii různých lidí. Sophie je polská katolička, která skončila v Osvětimi - přežila a po válce se vydala do Spojených států, kde potkává Nathana, se kterým má později poněkud bouřlivý vztah. A do toho všeho přichází Stingo, mladý muž z jihu, jež touží po kariéře spisovatele. 

Je to román tří lidí, ale ani jedna z těch postav není obyčejná. Žádná není normální, žádná nemá normální osud. Jsou to takové ty postavy, které mě po chvíli začnou štvát, i když se mi samotná knížka líbí. Celé jejich pozadí, jednotlivé osudy, jež se splétaly a rozplétaly - to je to zajímavé a poutavé. Pořád se do toho motá holocaust - ve vzpomínkách Sophie, ale i v tom, jak autor předkládá určité paralely s jižanskými státy. Předkládá to osud někoho, kdo trpěl, ale i někoho, kdo trpí, protože ho kvůli příslušnosti k národu hází do jednoho pytle s těmi, kdo způsobili hrůzy. 

Nicméně, není to jen o tom. Upřímně, přišlo mi, že buď tam nějakým stylem - i když spíše nepřímo - řeší holocaust, nebo je tam sex. Možná určitá spojitost mezi narozením a smrtí. Ale je pravda, že i když s ním jinde nemám problém, tady mi lehce vadil. Nepřišel mi relevantní, trochu zvláštní. Přišlo mi, že autor mixuje různé věci, že je to možná až moc. Nebylo to špatné, ale když jsem to četla - a vlastně i po samotném dočtení - nebyla jsem z toho tak nadšená jako někdo jiný. Bylo to dobré, ale neskákala jsem z toho nadšením do stropu. 

Závěrem? Je to dobrá kniha. A i v angličtině se dobře četla, ale počítejte s trochou větší obtížností - ale dá se to, vážně. Je to navíc kniha neobyčejná, ne zrovna klasická, různorodá a zajímavá - jiná než to, co většinou o druhé světové válce čtete, ale rozhodně ne špatná. A i když jsem z ní nebyla až tak nadšená jako jiní, i tak ji doporučím - je to taková ta klasika, která vás dříve či později osloví. A stojí to za to.

Četli jste Sophiinu volbu? A jak jste na tom s knihami o druhé světové válce?

neděle 13. srpna 2017

Tudy cesta nevede 2017

Možná jste si všimli (nebo nevšimli, to není až tak zásadní), že blog zel v uplynulých čtrnácti dnech prázdnotou. Všude mrtvo, žádná aktivita, žádný nový článek, nebo reakce na komentáře. Možná jste si také povšimli toho krátkého textu v menu o tom, že se nacházím na soustředění mimo blogové sféry. 

Pokud se ptáte, na které soustředění může jet tak nesportovní člověk jako já, tak hned na úvod prozradím, že se jednalo o soustředění matematicko-fyzikální. Konkrétně na to, co pořádá Studentská unie mé budoucí fakulty, tedy FJFI. Takže ano, matika, jaderná fyzika a spoustu dalších věcí. A někdo na to dobrovolně jede. 

Nechci se tu moc rozepisovat o tom, co všechno jsme dělali či jinak detailně popisovat náš program. To patří někam jinam - a také o tom napíšu článek, jen se možná ocitne někde jinde. Přeci jen, tohle je blog. Taková osobní studna myšlenek a poznatků a patří tam něco trochu jiného než na stránky fakultního časopisu. 

Čím bych začala? Koncem. Tedy tím, o čem jsem se už rozepsala v příspěvku na Facebooku (který má ale mnohem větší odezvu než cokoliv jiného, což mi přijde takové... smutné?). Pokud jste ho nečetli, tak jen stručně - poněkud mi na konci vypadla psychika, z poněkud podivných důvodů. Nebylo to příjemné, cítila jsem se pod psa, šíleně nevyrovnaná a smutná. Nicméně, ta chyba je stejně jen pouze u mé osoby, u mé divné mysli a osobnosti. Pokud se ptáte, už je mi dobře. Už je to trochu hozené za hlavu - leč to neznamená, že se i tak při pomyšlení na to necítím blbě. 

Ale zbytek? Věděla jsem, proč jsem tam jela podruhé, dala přednost před jinou akcí. Takže ano, byla jsem šťastná a bylo to krásné. Letos nás bylo méně než loni, což ale považuji spíše za výhodu než naopak. Také to bylo víc různorodé, co se týče rozdělení lidí v jednotlivých ročnících. To mě trochu mrzelo, protože zatímco mi loni přišlo, že všichni jdou na jaderku, letos to bylo naopak. Respektive, byli jsme tam čtyři a jen jednu osobu jsem poprvé poznala až tam. A taky to trochu zamrzí, protože ty nové lidi, co jsem poznala, už na dalším ročníku neuvidím, protože tam nepojedu, že. Ale tak snad se potkáme jinde. 

Taky jsme měli lepší počasí. Tak teplé, že jsem po celodenním výletu skončila s připečenými zády a po výletu do sklárny jsem si uhnala úžeh (jsem to ale šikovná, že?). Takže jsme měli spoustu běhacích her, a když se soustředění blížilo ke konci - a zvyšoval se počet přednášek - tak teprve tehdy začalo pršet. 

I to běhání mi letos přišlo lepší, ale nevím, jestli to nebylo tím, že jsem na to byla psychicky připravená, nebo tím, že jsem se před tím snažila běhat. A taky nepršelo, že. Ne že bych byla kdo ví jaký běžec a místy raději nechodila, ale prostě mi to přišlo lepší. Příjemnější. 

Nicméně, nebylo to jen o běhu. Za ty dva týdny jsem dělala spoustu nových věcí. Katedra dozimetrie přijela s celodenním programem a připravených orientačním během, kdy jsme s kamarádem skončili druzí. A já poprvé střílela ze vzduchovky, zatloukala radonové tyče, zkoušela s dozimetrem hledat v terénu zářič, měla na sobě ochranný oblek a pytli přelézala prolézačku, na kterou bych si normálně netroufla. Jinak jsem ovládala přes internet tokamak, užívala si večerní kurzy matematiky, kdy přišla řada na krásnou matematickou analýzu, dovezla si domů nějaké to uranové sklo a vůbec plno nových znalostí a poznatků. 

A - pokud jsem to ještě dostatečně nezmínila - poznala nové fajn lidi. A to je vždy šíleně boží, protože není moc lidí, co jsou schopni v létě dobrovolně počítat matiku. 

Dovolím si ale krátkou poznámku o tom, že i letos tam pár lidí četlo. I když já asi nejvíc - druhý díl Harryho Pottera v němčině, Tulák po hvězdách, Alenka v říši divů v angličtině, Zeměplocha. Na druhou stranu, nečetla jsem pořád, a když už, snažila jsem se u toho trochu socializovat - takže pak místo knížky skončilo u povídání, ale komu by to vadilo, že?

Bylo to krásné. Vážně. Mrzí mě, že nemám před sebou žádný další ročník, na druhou stranu, mám před sebou jaderku. Což je taky boží. Těžší, ale boží. 

Jak jste strávili zatím prázdniny vy? Jezdíte na nějaká soustředění či tábory? A co vy a matika? :)